Rakousko už si tím prošlo, nás to teprve čeká: okamžik sblížení demokratů, ba humanistů (byť to už je dnes skoro nadávka) z levé i pravé části spektra. Přece tolerantní lidé vážící si svobody a odmítající autoritářské manýry jsou k nalezení od komunistů po občanské demokraty. Jen dosud neměli důvod se spolu bavit, natož táhnout za jeden provaz.

U jižních sousedů tyto proudy spojil Alexander Van der Bellen. Ne tím, jak je úžasný. Jedni v něm mohou vidět poblázněného zeleného, druzí stárnoucího akademika s nulovou zkušeností ze špičky mocenské pyramidy.

Jenže stejně jako jeho sok Hofer odčerpal spoustu dosavadních voličů sociálním demokratům a lidovcům, dokázal být Van der Bellen přijatelný pro tu druhou - nepatrně větší - část Rakušanů, kteří si za žádných okolností nechtějí zadat s krajní pravicí.

Tolerance v rámci póz

Úplně bych proto nehovořil o dvou tvářích Rakouska. Předpokládám, že ti, co jdou za Hoferem, mu drží palce, protože je podle nich nejlepší. Van den Bellen pro své voliče být nejlepší nemusí. Stačí, že se nejmenuje Hofer a nemá Haiderovu školu.

Jakub Patočka má pravdu, když píše, že je nejvyšší čas dát dohromady progresivní levici. Stejně tak je ale potřebné přimět v určitých okamžicích progresivní levici i konzervativce nestrojící se do hnědé ke spolupráci — tam, kde existuje reálný průnik zájmů.

Zatím k tomu máme daleko. Lakmusovým papírkem je spor o pražskou Kliniku. Dokud například pravičáci, kteří ve všech jiných situacích správně brojí proti nesnášenlivosti, budou vykřikovat cosi o neomarxistech nerespektujících osobní vlastnictví, místo toho, aby se zašli do Kliniky podívat a zjistili, že se tam nová VŘSR nechystá, budou ve veřejném mínění vítězit demagogové typu Miloše Zemana.

Vlastnické právo je významný, ale nikoli jediný prvek, který je nutno brát v potaz. Copak nelze vést seriózní debatu o odpovědném vlastnictví a rozumném využití veřejného prostoru? Pastýř nesmí zanedbat svoje stádo, lesník zaplevelit les a vlastník nemovitosti ji nechat jen tak zřítit.

A i kdyby mohl, tak ne za potlesku okolí, jemuž dosud nedochází, že otevřená občanská společnost potřebuje místa, kde budou lidé bydlet, sdružovat se, vyvíjet pestré integrační aktivity. Točit se na jediném bodě a strašit ostatní obyvatele, že příště máničky zaberou jejich obývák, nahání víc hlasů neonacistům než konzervativcům, kteří jsou tolerantní jen v rámci nacvičených póz.