Nejhorší jsou lékaři a sestry
Radovan BartošekKdo je skutečnou přítěží veřejných rozpočtů? Kauza Panama Papers ukazuje, že to nejsou ani ti úplně nejslabší, dokonce ani ti pracující, kteří se organizují ve jménu spravedlivějších mezd.
Evropa se potýká s uprchlickou krizí, občanská válka na Ukrajině si dala jen krátké intermezzo, které teď vyplňuje nový konflikt na Kavkaze, frustrovánci z Daeše terorizují Blízký východ, Afriku a rádi by se natrvalo rozšířili i do Evropy. Zato Panamě asi džihád nikdo nevyhlásí.
Ani na domácí scéně není zrovna klid. Mladá česká demokracie se snaží vymanit z mlýnských kamenů Babiše a Konvičkovců. Český prezident se v nejtěžším záchvatu svého státnického pudu rozhodl z České republiky udělat novou čínskou provincii. S Čínou toho máme společného čím dál tím víc, brzy například i nedostatek pitné vody v některých regionech.
Zkrátka, doma i ve světě se to tak nějak sype. Naštěstí se ale za demokracii bere i česká pravice v čele s Bohumilem Doležalem. Ten nelenil a ve svém včerejším komentáři to pěkně nandal našim největším tuzemským mafiánům a škodičům v jednom: lékařům a zdravotním sestrám. Ti se totiž rozhodli zapojit do odborářské kampaně Konec levné práce a požadovat pro sebe navýšení mezd…
Doležal jako by čerpal ze zlatého fondu české předvolební kampaně 2010: obecné blaho, které je vyjádřeno stabilizovanými veřejnými rozpočty, je ohrožováno imaginárním nepřítelem, v tomto případě lékaři. Ti se svými nehoráznými požadavky na růst mezd stavějí proti ostatním občanům, kteří si pak budou muset zaškrtit vlastní opasek. Z lékařů se stávají vyděrači a příživníci, kteří si chtějí žít nad poměry.
Pokud by pak někdo chtěl namítat, že na růst platů mají právo, protože na západ od Aše berou jejich kolegové několikanásobně více, měl by se dle Doležala podívat do Kazachstánu. Alespoň víme, s kým bychom se měli v pravicových utopiích poměřovat.
Doležalův názor je bizarní z několika hledisek. To první je ryze praktické. V našich nemocnicích je lékařů a zdravotních sester kritický nedostatek. Problém se navíc bude ještě prohlubovat, protože se v těchto dnech chystají k maturitám populačně slabé ročníky z poloviny 90. let. A čerství maturanti nemají opravdu mnoho důvodů k tomu, aby do nemocnic nastupovali. Za nějakých 12 tisíc korun nástupního platu si mohou jít klidně stoupnout za pokladnu supermarketu — bez 200 hodin přesčasů měsíčně, bez nočních směn a bez neustálé zodpovědnosti za lidský život.
Pokud po někom chceme, aby dělal nějakou práci, musíme mu za ni dát mzdu, za kterou ji bude ochoten dělat. Pokud se mu nabízí pracovní pozice s menší odpovědností a lepším platem, přirozeně ji přijme. Jako by to udělal kdokoli z nás.
A tady přichází největší úlet Doležalova postoje — jeho nepřiznaný požadavek oběti. Jako kdysi Topolánek a Kalousek říká i dnes Doležal zdravotníkům jediné: Vaší povinností je obětovat se, dělat náročnou práci za mizerné peníze. Střední třída zkrátka musí znovu a znovu obětovat svůj životní standard a sociální jistoty, protože jinak stát a společnost zanikne.
Našim dvěma Mirkům se kdysi podařilo s touhle městskou legendou vyhrát několikery volby. Sociální stát a střední třída však navzdory neoliberálním pokusům přežily. I bez školného a s rostoucí minimální mzdou a valorizovanými důchody se veřejné rozpočty nezhroutily, ekonomika roste a pravice stojí jednou nohou v dějinném propadlišti.
Peníze možná ve veřejných rozpočtech chybí. Kdo je však projedl — zdravotní sestry, nebo klienti jisté panamské právní firmy? Možná že opasky by se protentokrát měly začít utahovat doma u Kellnerových. Snad si tohle jednou přizná i Bohumil Doležal.
Nesouhlas. Jde i o společenskou prestiž a ocenění sebe sama. Nehrnu se do práce někde kolem sexuálních služeb, přestože bych bych si asi přišel na zajímavé peníze a zodpovědnost leží někde kolem bodu mrazu.
Chci využít svůj lidský a duševní potenciál za méně peněz, s více zodpovědností, tak, aby mne práce bavila a naplňovala.
Přirozeně se mi ale nechce, aby se na mně (mojí práci a malém platu) stát.
NIcméně souhlasím s tím, že situace je dlouhodobě neudržitelná.
Co by bylo potřeba, je zavedení činovného - tedy příplatku na bydlení, který by se odvíjel od velikosti města.
Pokud si to dobře pamatuji, roku 1926 to bylo pro Prahu a Bratislavu v případě vysokoškoláka - 5000 Kč ročně.
Tomu by dnes mohlo odpovídat takových 250 000 Kč.