Britské listy zveřejnily text ekonoma Igora Daniše z bratislavské Univerzity Komenského, který napsal po oznámení výsledku parlamentních voleb na Slovensku. Odpor k imigraci a strach z migrantů tam ovládl volební kampaň. „Tento východiskový bod kampane potlačil do úzadia ostatné faktory v spoločnosti,“ píše Igor Daniš. „Strach z imigrantov a xenofóbiu v spoločnosti si osvojili všetky strany okrem Mostu-Híd. Tým stratil Smer vietor z plachiet.“

Béla Bugár, předseda strany Most-Híd, dal už v pátek najevo, že jeho strana by byla ochotna pokusit se vytvořit vládní koalici s Ficovým „sociálnědemokratickým“ (uvozovky jsou moje a vyjadřují trpkou ironii) Směrem a Slovenskou národní stranou (SNS). Bugár zároveň vyzval tyto dvě strany a také dvě další, neoliberální Svobodu a solidaritu Andreje Sulika a stranu Síť, aby byly připraveny přijmout kompromisy, nezbytné pro vznik stabilní vlády.

Lidovou stranu Naše Slovensko Mariána Kotleby ostatní strany bojkotují. Myslím, že to je opravdu fašistická strana, a to i přesto, že to také říká král českých populistů prezident Miloš Zeman.

Síť není příliš čitelná. Je to nová strana Radoslava Procházky, absolventa doktorandského právnického studia v USA, advokáta a bývalého poslance za Křesťanskodemokratické hnutí. Procházka se zdá být čestný, v roce 2014 se z politických důvodů vzdal poslaneckého mandátu. Směr, SNS, Most a Síť, která vyjádřila v neděli ochotu na vládě se podílet, mají totiž v Národní radě dohromady 85 ze 150 křesel, bez Sítě by to bylo jen 75 mandátů.

S takovou padesátiprocentní „většinou“, i kdyby ji třeba vyztužili dva nakoupení přeběhlíci, by se vládnout nedalo, jak ukázala zkušenost panské koalice z Prahy z roku 2006 — tedy Topolánkovy ODS, „lidovce“ Miroslava Kalouska a tehdy zeleného Martina Bursíka.

Most-Híd lidi spojuje

Most-Híd se odštěpil od Strany maďarské koalice/komunity (SMK) v roce 2009. SMK sama vznikla v roce 1998 naopak sloučením tří subjektů, jejichž členové i voliči byli etničtí Maďaři — křesťanští demokraté, liberálové a umírnění národovci, kteří ale byli původně, za Charty 77, spíše sociálnědemokratické orientace.

Souběžně tu, už od roku 1990 tu působilo politické hnutí s nezapamatovatelným názvem Coexistentia-Soužití-Spolužitie-Wspólnota-Együttélés-Zusammenleben-Cпивжиття-Koegzystencja. Zní to multikulturně a zároveň i velkomaďarsky. SMK byla spíše opačným projektem, chtěla „sjednotit“ maďarské (maďarsky mluvící) voliče na Slovensku.

Většina demokratických Slováků je dost liberální a tolerantní, a proto se ani nerozebírali, zda strany mohou být založeny na etnickém základě. Jen občas se akademicky diskutovalo, zda strany, jež se hlásí k nějakému náboženství (křesťanskosociální a křesťanskodemokratické strany, Muslimské bratrstvo nebo v Libanonu Amal a Hizballáh) jsou pro demokratický právní stát přijatelnější než politické strany založené na etnickém principu.

Patřil jsem vždy ke kritikům náboženských a ještě více etnických (národnostních) politických stran. Při ohlédnutí za prvorepublikovými poměry jsem oceňoval, že jediná strana, která se tu etnicky či jazykově nedělila, byla Komunistická strana Československa. Němečtí a čeští sociální demokraté sice dost spolupracovali, ale strany měli pěkně zvlášť.

I dnes jsou v Evropském parlamentu liberálové, zelení a komunisté i další odděleni podle států, i když jsou spojeni vždy do příslušné frakce (politické skupiny) a v České republice panuje mylné přesvědčení, že europoslanci v Evropském parlamentu zastupují státy, v nichž byli zvoleni.

Do čela Mostu se už v roce 2009 postavil Béla Bugár, tehdy 51letý strojní inženýr z bratislavské techniky, rodák z převážně maďarského městečka Šamorín u Bratislavy. Byl to můj kolega ve Federálním shromáždění z let 1990—1992.

Ačkoliv bych měl podle své politické orientace mít blíže k liberálnímu nebo socializujícímu proudu, rozuměl jsem si, pokud jde o Maďary, nejvíce s několika křesťanskodemokratickými poslanci, mezi nimiž vynikal Vojta Bugár, jak si nechal od česky a slovensky hovořících lidí říkat. Kritériem pro mne bylo, že nebyl národovec.

Vystupování poslanců za SMK bylo v ostrém rozporu s hloupým národoveckým štvaním Jána Sloty a některých jeho druhů ze SNS, k nimž se někdy přidávali i poslanci z Veřejnosti proti násilí. Jednou mě museli přátelé, kteří neměli tak horkou hlavu jako já, přesvědčit, abych se veřejně, tedy na mikrofon omluvil poslancům SNS za to, že jsem je nazval fašisty.

Směr je pravicovější než Most-Híd

Národovectví ale později postihlo i SMK, když se do jejího čela dostal místo Vojty Bugára Pál Csáky, v letech 1998-2006 místopředseda pravicových Dzurindových vlád. Odpor k prohlubujícímu se nacionalismu vedl k založení Mostu, který na rozdíl od SMK deklaroval, že není ani výlučně, ba ani dominantně maďarský. Že chce být „mostem“. V jeho stranických orgánech jsou Maďaři i Slováci, na vyšších úrovních často i rovným dílem. Těžko se to ale počítá, protože i na Slovensku jsou už statisíce občanů, kteří odmítají, i při anonymizovaném sčítání lidu, uvést svoji národnost.

Stal jsem se jako slovenský občan hned v prvních volbách po založení Mostu jeho voličem. Letos jsem ho bohužel nevolil, protože mi propadl slovenský pas a já jsem si včas nevyřídil vystavení dokladů. Jedinou pochybnost jsem měl: Most-Híd se nabídl pro koalici s SNS. Je ale pravda, že dnešní SNS už není anticiganistickou, protimaďarskou ani protičeskou stranou, podněcující k etnické nenávisti, jako byla za Jána Sloty. Postoje Andreje Danka, který je od října 2014 jejím předsedou, demokratickou společnost nijak nepohoršují.

Jistě, i SNS vystupovala před volbami proti přistěhovalectví a ještě více proti uprchlíkům (kteří neexistují ani na Slovensku). Jenže to pilně dělaly všechny strany, hlavně Ficův Směr, s jedinou výjimkou — Mostu. Ten jediný nestrašil uprchlíky a imigrací. Byl vlastně jedinou slovenskou aspoň trochu levicovou stranou, rozhodně při porovnání se Směrem. V národoveckém štvaní to je hodnota, na níž může demokratické Slovensko stavět.