„Všichni jsme sobotkovci. 25 tisíc sobotkovců,“ řekl před týdnem MF Dnes jihomoravský hejtman Michal Hašek. Nedělal si legraci. Blíží se volby a před nimi všichni sociální demokraté vždy stojí za předsedou. Věci se dějí až po nich.

O hejtmana Haška nejde. On se jen v minulosti stal symbolem věrolomnosti. Poslednímu vydání Týdne dokonce poskytl interview, které je — bez ironie — hodno zralého špičkového politika. Najdeme v něm pokání i sebechválu, odhodlání i nenápadná popíchnutí oponentů, včetně vnitrostranických. „Prošel jsem politickou klinickou smrtí, někteří už mě pohřbívali a málem tiskli politické parte. Jsem rád, že jsem dnes zpátky alespoň na regionální úrovni, a budu se snažit dělat vše pro to, aby ČSSD uspěla s jihomoravským lídrem Michalem Haškem,“ uvádí, jak je jeho zvykem, ve třetí osobě.

Na dotaz, zda má coby šéf Asociace krajů ČR v ČSSD odpovědnost za volební výsledek, pak odpovídá: „Asociace krajů ČR není odštěpným závodem Lidového domu. Z hlediska vedení strany je dnes místopředsedou odpovědným za regionální politiku Milan Chovanec. A já udělám maximum, aby tak, jak je Bohuslav Sobotka úspěšným předsedou a premiérem, byl i Milan úspěšným ministrem vnitra a místopředsedou pro regionální politiku. Připomínám, že já jsem jako první místopředseda strany s touto odpovědností pomohl k výsledku, který znamenal jedenáct hejtmanských mandátů pro ČSSD.“

Nemohla nenásledovat otázka: Takže když se bude po volbách ukazovat, kdo uspěl, anebo kdo to straně podělal, nebude prst směřovat na Sobotku, ale na Chovance? „Já myslím… Nechme to po volbách,“ reagoval hejtman Hašek v Týdnu. Jasné jako facka, že.

Přes jiskření mezi pány, kteří těsně po sečtení výsledků sněmovních voleb vyrazili za Milošem Zemanem do Lán (jen se jinak postavili k medializaci schůzky) a kteří oba mají dveře na Hradě otevřené, je víc pozornosti než na Chovance, jenž je politikem s patrnými limity, upřeno na předsedu Sobotku. To o jeho křeslo se na podzim 2013 hrálo, a to zejména na půdě předsednictva ČSSD, kde byli Hašek s Chovancem jen dvěma z mnoha těch, co vyzývali Sobotku k odchodu.

Historie se nikdy neopakuje stejně. Když tak leda jako fraška. Ale co když už šlo o frašku poprvé? Tak holt podruhé by to byla tragédie. Pozice tradičních stran je oslabená, ČSSD se vyprázdnilo pevné jádro a opírá se vesměs o vlažné a přelétavé voliče, jež vyplašit je stejně snadné jako hejno vrabců. Ve střehu jsou babišovci i zemanovci, mentálně se spolu nyní pářící, čeká se, zda na scénu nevstoupí krajní pravice. Oslabovat svůj vlastní tým by mohl jen blázen.

Leda že by dotyčný byl posedlý představou, že on oranžové spasí a převede do země zaslíbené. Nepřekvapí mne, kdyby se někdo takový našel. Jakkoliv je Sobotka idealistickou levicí tepán za nepružný přístup k řešení migrační krize a slabou připravenost na integraci nově příchozích (jako že jednoho dne stejně přijdou, ne že ne) do zdejší společnosti, větší riziko mu hrozí od stoupenců tvrdého přístupu hlásaného Zemanem, Babišem a vlastně i Okamurou, Konvičkou a spol.

Nepodsouvejme přitom jejich sympatizantům a priori zlé myšlenky. Jen se někteří minuli hnutím — spíš by mohli být pokračovateli Zenklových a Klofáčových národních socialistů než sociálnědemokratických internacionalistů. Jejich omyl však není hřích. Už proto by s nimi měli skuteční sociální demokraté vést polemiku, ne je vylučovat z debaty. V tomto duchu k nim přistupuje i Sobotka, tančící mezi Merkelovou a Zemanem.

Tvrdá ruka je poptávána nejen vůči běžencům. Před půl rokem si mi jeden z hejtmanů postěžoval, že je Sobotka měkký vůči Babišovi. „To já bych nebyl,“ dodal. Nyní jsme sice svědky častých přestřelek mezi koaličními špičkami, přesto je dost pravděpodobné, že i tak připadá mnohým Sobotka jako příliš smířlivý. Anebo spíš jako málo ofenzivní, třeba i málo populistický. Ačkoli si ČSSD při plnění sociálního programu odškrtává jeden bod za druhým, nebrání to prezidentovi, aby prostřednictvím svého mluvčího sděloval, že by sociální demokracie mohla dělat víc a že se zde údajně otevírá prostor i pro jiné strany, například pro ANO.

To už nadzvedlo ze židlí i hejtmany. Oni se přece chtějí družit se Zemanem, ne s Babišem, jemuž můžeme okázalé opovrhování „starými politiky“ (včetně hejtmanů) věřit. ANO je ve skutečnosti tím, co ČSSD tmelí. I proto je Sobotkovým zájmem konflikty s Babišem dál rozehrávat.

Naopak konflikty se Zemanem jsou atraktivní mediálně, ale sociální demokraty přivádějí do úzkých. Zejména ty řadové, stále vzpomínající, jak kdysi s Milošem stoupali vzhůru — a na to další, horší zapomínají. Nemluvě o Zemanově snaze být jedna ruka s regionálními špičkami ČSSD. Chce-li si uchovat aspoň nějaký vliv na rozhodování v této straně, musí plout na téže vlně s hejtmany, z ministrů mu žádný z ruky nezobe.

Zemanova náklonnost k Babišovi souvisí s jeho uctíváním úspěchu. Šéf ANO je bohatý, populární, s prořízlou pusou. To má prezident rád. Lépe a jistěji se ale pohybuje v levicovém terénu. Odtud jeho zájem o budoucnost ČSSD. Když ta bude stoupat, na Babiše zapomene — ačkoliv k dnešnímu dni to vypadá na sněmovní vítězství ANO, po němž by Zeman mohl Babišovi doporučovat model jednobarevné menšinové vlády jištěné opoziční smlouvou.

Aby se něco začalo dít, musí být ČSSD slabá v krajských a senátních volbách a musí převládnout interpretace, že na vině je slabý Sobotka. Pravděpodobnost je zhruba padesátiprocentní. Na sedm hejtmanů mohou sociální demokraté klidně dosáhnout, kiksy v krajích — dané zhusta místní situací a kauzami — může navíc Sobotka dohnat solidním skóre v horní parlamentní komoře. Ale i kdyby zaváhal, zdaleka není jisté, že se najde někdo s odvahou hodit mu rok před sněmovním kláním rukavici nebo jej aspoň citelně vnitrostranicky oslabit.

Marná sláva, dva a půl roku staré hlasy a demonstrace na Sobotkovu podporu, přestože nebyly záležitostí masovou, potvrdily stále politicky zručnějšímu lídrovi ČSSD, jenž našel sám sebe, starou pravdu, že „co tě nezabije, to tě posílí“. A nic na tom nezmění 25 tisíc pravých či falešných sobotkovců napříč republikou, ani ten nejoddanější na Hradě.