Pražský squat Klinika se možná brzy stane minulostí. Úřady totiž přišly na to, že mu pro své fungování chybí potřebná razítka. Na levici zavládla mobilizační atmosféra. Jedni už chystají řetězy, kterými se budou k budově poutat, jiní píší články o tom, že demokracie se bez Kliniky neobejde.

Sympatizuji se zápalem prvních a v podstatě souhlasím s východisky těch druhých. Nic nemám ani proti myšlence autonomního kulturního a sociálního centra, ani proti jakékoli jiné aktivitě, která se snaží z Prahy udělat Berlín. Přesto se domnívám, že jakékoli protestní akce proti zrušení Kliniky nemohou už z principu uspět.

Důvodem nutného selhání protestu je to, že vlastně sami nevíme, za co protestujeme. Pointou squattingu je dát bydlení lidem, kteří ho nemají, a poukázat na rozpor mezi zájmem společnosti a tezí o absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Squatting staví to první nad to druhé a dělá to v pravdě revolučním způsobem.

Klinika není squatem, i když se za něj ráda považuje. Vznikla sice aktem „vyvlastnění“ chátrající budovy, ale následně na svou revolučnost rezignovala. Místo ní si zvolila aktivní začlenění do systému politické moci. Když někdo přihlásí ideu pokroku do výběrového řízení, může v něm taky prohrát, tak to totiž ve výběrových řízeních chodí.

Konkurz na Kliniku organizovaly státní organizace, proti jejichž působení bylo původní obsazení budovy namířeno. Jenže, cathedra mea, regulae meae…

Před rokem hrála Klinika roli užitečného idiota, na kterém mohly politické elity manifestovat svou progresivnost. Teď se korouhvička moci otočila a na Klinice ulpěla nálepka bezpečnostní hrozby. A tak se ta samá moc rozhodla hodit autonomní sociální centrum přes palubu.

Problémem Kliniky není to, že se pomyslné hry nynějšího systému účastní, ale že to vůbec neumí. Klinika si zkrátka musí vybrat způsob své politické práce a ten dělat pořádně. Buď být skutečným squatem a formulovat skutečně protisystémovou alternativu. Pokud v dnešní společnosti nemá squat šanci na přežití, není přece nic ponižujícího na tom být spolkem či hnutím, které dělá politickou práce transparentně v rámci současného politického systému.

Mírné squatterství v mezích zákona se snaží o získání lesku toho prvního, aniž by však chtělo opouštět bezpečný prostor toho druhého. Nutným důsledkem je pak znevěrohodnění celého projektu. Přestává být jasné, co nám vlastně chce Klinika říct. Skoro se zdá, že má v sobě mnohem víc z Havla, než z Durrutiho. To nemusí být špatně, jen by bylo čestné se k tomu přiznat.

Dokud nevíme, co vlastně chceme říct, těžko s tím můžeme někoho oslovit. Klinika je dnes především zprávou dovnitř komunity nové levice. Co ale znamená pro politicky neangažovaného pracujícího člověka bojujícího o smlouvu na dobu neurčitou, jehož hlavní životní starostí je získání hypotéky? Jakou alternativu mu Klinika nabízí? Jak ho může deklarované squatterství povolené „z boží milosti“ oslovit?

Pro takové je Klinika v prvé řadě dalším prostorem, který existuje díky exkluzivnímu přístupu k moci, na který on sám nikdy nedosáhne. Protože pro něj autonomní sociální centrum nemá žádný relevantní politický program, nemá on důvod Kliniku v jejím nadcházejícím střetu se státem podporovat a její další osud mu bude v nejlepším případě lhostejný.

Autonomní centrum může svou roli dobře plnit i v řádně pronajatých prostorách, ve kterých jeho práce nebude ohrožována neustálou možností vystěhování. Jestliže má být Klinika i opravdovým squatem a aspirovat tak na snahu měnit poměry, je její přežití možné jen při široké veřejné podpoře. A k té musí veřejnosti dát skutečně dobrý důvod.