Lidé mají tu zvláštní vlastnost, že rádi věří tomu, co se jim zrovna hodí či k čemu upínají svá přání a touhy. Pokud se rozprava odehrává na úrovni emocí, fakta už jen doplňují a filtrují tak, aby potvrzovala předem daný pohled. Týká se to ve větší či menší míře nás všech. Že se lidé obecně rádi nechávají klamat — a často i sami sebou — je známá věc, a někteří toho rafinovaně využívají.

V posledním období je to dobře vidět zejména na sociálních sítích. Různé hoaxy, zaručené zprávy a důkazy o bezplatném poskytování léků či statisícových sociálních dávkách se v minulosti týkaly především Romů a byly již hojně popsány a vyvráceny. V současnosti se tvůrci hoaxů zaměřují na téma muslimských uprchlíků. Desítky fotomontáží a videí ukazujících údajné násilí či nevděčnost běženců zaplavují internet. Zkreslování i záměrné lži nedávno vyvrcholily sérií údajných výroků známých osobností.

Před pár měsíci například začala na sociálních sítích obíhat fotografie Jana Wericha s tímto citátem: „Takže vy chcete vědět, co si myslím o nacistech, ano? Řeknu vám to kulantně. Připomínají mi mohamedány: ti taky přijdou k vám domů a nejdřív se tváří mile, ale pak vám zakáží jitrničky, pivo a děvčatům sukně. A vy ani nevíte jak, ocitnete se v mešitě a musíte se modlit k alláhovi, aby vás nekamenovali.“ Věta měla údajně zaznít ve vysílání rozhlasu 23. září 1938.

Zde se ukázalo, jak goebbelsovsky rafinované je přiřknout výrok zemřelé osobě. Český rozhlas se důrazně ohradil a prošel svůj archiv, přehled vysílání i noviny, ale žádné takové prohlášení nenašel. To však mnohým příliš přesvědčivě nezní, neboť důkaz přece nebyl nalezen jen zatím. Podobně jako v případě Zemanem citovaného údajného Peroutkova článku, je složité, ba téměř nemožné jasně dokázat, že dotyčný věc nenapsal. Peroutkův článek se ostatně také dodnes hledá, ač mnozí tušíme, jak hledání dopadne.

Horší pro mě bylo zjištění, že daleko méně na očích, ale o to intenzivněji jsou podobné hoaxy hromadně rozesílány také maily a to spíše příslušníky starších generací. Zdá se, že generace našich rodičů je daleko méně kritická ke sdíleným zprávám a není natolik zvyklá si informace důkladněji ověřovat.

Zatímco na sociální síti lze na takový hoax elegantně reagovat sdílením obrázku s portrétem Abrahama Lincolna a citátem „Nevěřte všemu, co se píše na internetu“ a pustit to z hlavy, v případě rodinných příslušníků se asi necháte vyprovokovat k aktivnější reakci.

Přítelkyně mi před časem rozčileně ukázala svou komunikaci s rodinou. V těle hromadného mailu opět fotka Kryla a zvuková stopa písně Mešita. Její příbuzný ho poslal s povzdechem, že i Kryl „už tehdy věděl, co jsou ti muslimové zač“. Po upozornění, že píseň je od kapely Ortel, následoval již vcelku zaběhnutý scénář konverzace. „Tak vy budete z Kryla dělat fašistu jo?“ Pak přišlo tvrzení, že to Kryl prý napsal v Mnichově, když byl v emigraci, ale veřejně se to nevědělo. Že to hraje nějaký Ortel, přece nic neznamená a na konec váhavé uznání, že to sice opravdu jako Kryl nezní, ale napsat to přece jen mohl.

Zde jsme zpět u toho, jak nesnadné je dokázat, že někdo něco neudělal, zvlášť když je dotyčný už delší dobu po smrti a nemůže se bránit. Můj strýc sice vzpomínal, že se s Krylem v emigraci vídali a hrávali na kytary, to mi ale moc nepomůže. V tomto případě to však tvůrci hoaxů poněkud překombinovali. Nejprve jsem se pokusil zjistit informace u Ochranného svazu autorů. Zde jsem se sice dozvěděl, že evidují jako autora písně Mešita kapelu Ortel, ale více mi sdělit nemohli. Nakonec se redaktorce Deníku Referendum Saše Uhlové podařilo sehnat kontakt přímo na samotného zpěváka Ortelu Tomáše Hnídka.

Ten jí odpověděl na dotaz doslova toto: „Tu píseň jsem složil já, jsem autorem i hudby i slov, a nemůžu za to, že to někdo dává na internet s fotkou někoho jiného.“

Hurá, máme vcelku přesvědčivý důkaz, že Karel Kryl píseň opravdu nenapsal, respektive se k jejímu napsání hlásí někdo jiný. Snad to k něčemu bude, opět se totiž vracíme k problému popsanému na začátku: ať už napíšeme cokoli, někteří tomu budou věřit dál, protože tomu zkrátka věřit chtějí.

Řečeno s Freudem, fetišistu nelze zviklat interpretací významu jeho fetiše — fetišistům jejich fetiše přinášejí uspokojení a nepociťují ani tu nejmenší potřebu se jich zbavit. Vyvracet podobné lži má přesto stále smysl. Že neuspějete vždy, a to ani mezi svými blízkými, neberte jako osobní selhání. Nic jiného nám totiž beztak nezbývá.