Pěkně nám to ten nový rok začal. V emailových popelnicích se už zdaleka nepřehrabují jen extremisté a bulvár. Nevěřím, že bychom v hacknuté emailové korespondenci premiéra a jeho politického poradce objevili něco nevídaného a neslýchaného. Přesto samotná kauza a její okolnosti si pozornost zaslouží.

Už víme, že si ministerský předseda nechával posílat zprávy do schránky, kterou lze napadnout snadněji než pečlivě střežený vládní e-mail. Podobně postupujících politiků bychom asi našli víc. Bojí se, že úřady jsou prolezlé agenty opozice, a nenapadá je, že do běžných elektronických adres se dá nabourat mnohem snadněji.

Šlo také zaznamenat, že společnost Seznam, jejíž e-mail Bohuslav Sobotka používá, sama žádné pochybení nepřipouští, ačkoliv se zdaleka nejedná o první případ. Přitom i laici už vědí, že je možné nabídnout i důkladnější zajištění než jen přes komplikované heslo a ověřující otázku, například formou potvrzující SMS při vstupu do e-mailu.

Ne, o variaci na WikeLeaks v tomto případě nejde. V seriózních médiích se také do obhajoby webu White Media, jenž otevřeně vyzývá k likvidaci lidí na základě rasy, národnosti, sexuální orientace či politických názorů, či samotného skutku (nezávisle na pachateli) nikdo nepustil. Přesto bylo leckde z uniklé korespondence citováno. I kdyby to bylo jen „ilustračně“, jde o porušení etiky. Podnět k němu dala už Česká tisková kancelář, která v první zprávě o incidentu rovnou skandálně nabídla proklik na hnědou žumpu (večer, po aktualizaci zprávy, jsem jej tam už nenašel).

Nepochybuji, že premiérovou poštou se na internetu už probírají investigativci, politická konkurence i cizí tajné služby. Tedy pokud je nenapadlo to samé co White Media - ovšem bez furiantské medializace - již dřív.

O tom všem se toho řeklo a napsalo hodně. Další bylo konstatováno už v prosinci, kdy byl napaden Sobotkův účet na Twitteru. Naopak sdělení, že byla hacknuta i mediální komunikace prezidentské kanceláře a že hlášky, které dlouhé měsíce slýcháme z Hradu, jsou prací viru šířeného nějakými magory, vyhlížím marně.

Všimněme si ale další metody, kterou White Media používají a která je, když už ne legitimizuje, tak aspoň přibližuje nemalé části společnosti. Na mysli mám vytváření seznamů — imigrantů, „xenofilů“, neomarxistů. Adam B. Bartoš, šéf krajně pravicové Národní demokracie, jenž léta pracoval ve sdělovacích prostředcích, zase proslul seznamy židů a „pravdoláskařů“. Už na počátku 90. let vyšly tiskem tzv. Cibulkovy seznamy, v nichž šlo nalézt (ne stoprocentně ověřené) spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti. V trafikách se po nich jen zaprášilo.

S kamarády si v legraci říkáme, že kdo není v nějakém pitomém seznamu, jako by neexistoval. Jenže ona to taková bžunda není. Křivé nařčení z kolaborace s minulým režimem zamávalo s nejedním lidským osudem. Otřásala se tenkrát přátelství i manželství.

Být v seznamech, která sepisují White Media, zase podle nich znamená dřív nebo později „přijít na řadu“. Ani Bartošovy soupisky neměly zjevně sloužit k rozesílání milých novoročenek.

Traduje se, že společný nepřítel stmeluje. Ideální nepřítel je personifikovaný nepřítel. A od toho je už jen kousek k praktikám a metodám, které do krvavého konce v minulém století dotáhl Adolf Hitler.

Dalším fikaným způsobem jak ocejchovat oponenta je přidělování směšných nálepek. Takto již bylo zdiskreditováno vše, co se váže k pravdě, lásce, slunci či kavárně. Poctivci a humanisté jsou v lepším případě za naivky, v horším za debily. A žába se pomalu vaří — společnost si zvyká, že ti „pravdoláskaři“, „pražskokavárníci“ a „sluníčkáři“ jsou beztak nějací divní, vadní.

Lidé jsou roztřízeni, stigmatizující napodobeniny židovských hvězd rozdány, seznamy napsány. Jen netuším, jak v takovém aranžmá - svědčícím přinejlepším fackování - vést seriózní politickou debatu. Ta už drhne nejen na sociálních sítích, kde se špína z White Media skvěle uplatní, ale i mezi nejvyššími ústavními činiteli.

Jenže za tuto krizi, která se už dotýká demokracie jako zřízení, nemohou ani menšiny, ani uprchlíci, ba dokonce ani hrstka neofašistů. Za ni si může většinová společnost, jíž namnoze nedochází, kam se řítí.