Dostala jsem za úkol připravit pro vysílání Vltavy Výročí týdne, věnované Rudyardu Kiplingovi (narodil se 30. prosince 1865 v Bombaji a zemřel 18. ledna 1936 v Londýně, má tedy ve dvou sousedících letech těsně vedle sebe výročí hned dvě). V naší rodině byl Kipling jedním z nejčtenějších spisovatelů, Knihu džunglí jsem uměla téměř nazpaměť, a to dokonce ve starém překladu Pavly Moudré, protože ten byl v babiččině knihovně, kde jsem si ho četla každé zimní prázdniny.

Později jsem četla pěknou knížku Stopka a spol., jejíž děj se odehrává v internátní škole a hrdiny jsou tři kluci: Stopka, budoucí koloniální důstojník, McTurk, mlčenlivý irský aristokrat, a Brouk, autobiografická postava brýlatého a ne moc fyzicky zdatného kluka, který veškerý ten jejich boj s krutými a šikanózními poměry v britské internátní škole zapisuje.

Čas jako služebník

Úkol připravit pořad o Kiplingovi se mi líbil a hned jsem ke spolupráci vyzvala anglického kolegu Davida Vaughana. David ovšem nezajásal, zatvářil se naopak rozpačitě a řekl, že vlastně ke Kiplingovi žádný vztah nemá. Sdělila jsem mu, jak báseň If (Když) citoval Ferdinand Peroutka a v naší rodině byla kultovní.

I ode mě se vyžadovalo, abych svým okem klidně měřila bezhlavost (což mi nešlo), abych uměla snít a nepodlehla snění, zas po prohře se vrátila k východisku (to mi šlo lépe), sbratřena s davem, uchovala si hrdost (hrdost ano, s tím bratrstvím s davem to bylo horší), prostě abych mohla říci „Svými vteřinami všemi mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“, protože jenom tehdy pánem a vítězem budu na širé zemi.

No ano, u nás doma se i od holek očekávaly ctnosti, jež jsou zbásněny v té Kiplingově básni — naši mi neřekli (a asi ani nevěděli), že ji básník věnoval svému synovi, kterého vypravil do 1. světové války, v níž mladý muž okamžitě padl.

To o tom Kiplingově synovi mi řekl až David a připojil vyznání svého odporu k té básni, která adoruje sílu a nemá žádné pochopení pro ty, kdož prohrávají. On jako mladík oddaný poezii a architektuře, intelektuální kritik britského imperialismu a přesvědčený Evropan měl Kiplinga ve staré literární veteši, někde, kde my máme … jenže my žádného tak velikého autora té doby nemáme.

Kipling dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1907, kdy na ni za českou literaturu byl navržen Jaroslav Vrchlický. Ano, mám to, David má Kiplinga uloženého někde tam, kde my máme Vrchlického V tu chvíli mě napadlo, že přece ani mně čas všemi svými vteřinami nesloužil, jako bych byla závodník.

David je zodpovědný novinář a také své cti dbalý Angličan. Poté, co vyslechl mé naivní laudatio na Kiplinga, svolil, že pořad připraví. Opatřil si knihy a dal se do čtení.

Nakonec jsme to Výročí týdne otočili kolem Kiplingova románu Kim, jehož dětský hrdina je potomek irského poručíka koloniální armády a jeho chudé irské ženy, je to však pária, pouliční dítě a sirotek, sociálně si rovný s domorodými dětmi bez rodičů i domova.

Kim potká lámu, putujícího k posvátné Řece Šípu, a stane se jeho společníkem na cestě. Během té cesty se v románu ukáže indická společnost v nekonečné pestrosti dějů, vztahů a vůbec poměrů, poznáme i mnoho z indické geografie a v jazykově neobyčejně zajímavém a složitém vyprávění (de facto v úplnosti nepřeložitelném) pronikneme do střetu východní a západní civilizace.