Když bylo oznámeno, že v divadelní hře Harry Potter a prokleté dítě, kterou uvede londýnské divadlo Palace Theatre, se objeví v roli Hermiony Granger herečka Noma Dumezweni, oceněna Olivierovou cenou za vedlejší roli ve hře Zatmění slunce od Lorraine Hansberry, rozvířily se na internetu vášnivé diskuze o vhodnosti obsazení. Jádrem sporu nebyly herecké kvality Dumezweni, nýbrž to, že herečka je černoška narozená ve Svazijsku rodičům z Jihoafrické republiky.

Joanne Kathleen Rowling, autorka knižních sérií o Harrym Potterovi, na Twitteru oznámila, že o Hermioně nikdy nehovoří jako o bělošce a že se jí obsazení Dumezweni líbí. Už v minulosti se k identitám některých postav vyjádřila — Albus Brumbál, ředitel školy v Bradavicích, byl například gay.

Důvody, proč by Hermionu nemohla hrát barevná žena, ukazují na to, jak jsou rasy stále ještě v britské společnosti vnímány (a nejen tam).

O Hermionině vzhledu se v knihách dočítáme z Harryho pohledu, byť je příběh vyprávěn v er-formě. Hermiona má hnědé a kudrnaté vlasy. Její rasa popsána není, lze se tedy domnívat, že ji hlavní hrdina pociťuje jako bezpříznakovou, tj. z Harryho pohledu bílou. Naproti tomu je Angelina Johnson, Harryho spoluhráčka v nebelvírském famfrpálovém týmu, explicitně zmíněna jako černá.

V posledním díle heptalogie, kdy Hermiona opouští své rodiče a zaklíná je, aby na ni zapomněli, je tato scéna popisována z jejího pohledu — a ani tam není rasa jejích rodičů, mudlovských zubařů, nijak zmíněna. To nemusí nutně znamenat, že její rodiče nebyli barevní — jejich rasu třeba jen nevnímala jako zvlášť určující či nutnou zmínky.

↗

Proč by tedy mohla být Hermiona barevná? Rasa je sociální konstrukt, je ovlivněna mnoha faktory, které nemusejí být nezasvěcenému pozorovateli zřejmé. Hermiona by mohla být klidně míšenka afrického nebo karibského původu, čemuž by odpovídaly její kudrnaté vlasy, zároveň by mohla mát velmi světlou pleť, díky které by ji okolí vnímalo jako bělošku.

Stejně tak by mohla mít čistě bílý fenotyp, ale její rodiče smíšený, přičemž mohla být pouze jejich adoptivní dcerou, aniž se to kdy dozvěděla. V takovém případě by byla vychovávána v barevném prostředí a přejímala jeho zvyky, ačkoliv, stejně jako v prvním případě, by měla privilegium světlé kůže.

Přijmeme-li však tezi, že Hermiona byla biologickým potomkem svých rodičů, z nichž alespoň jeden byl barevný, pořád čelíme otázkám kritiků: mohly jí zčervenat tváře, nebo mohla být bledá strachy, jak se píše v knize?

To samozřejmě možné je — fyziologické procesy jsou u lidí všech ras stejné, navíc se nedějí tak, že by změnily vzhled člověka natolik, že ho ostatní budou považovat za jinou rasu. Když někdo zrudne vzteky, neznamená to, že jde nutně o indiána, zezelenání závistí z nikoho také nedělá Marťana. Proč by se změny v barvě tváře měly týkat jen bělochů? Beztak se už jedná o frázi, kterou nelze brát doslovně.

Hermionina rasa je tedy otevřena interpretacím čtenářstva. A její divadelní adaptace je zcela otevřená.