„PKK je kurdský lid! Kurdský lid je zde!“ skanduje zadýchaná skupina lidí ve světle pouliční lampy. Ještě před chvíli utíkali před velkými policejními auty kropícími jednu z hlavních ulic Diyarbakiru slzným plynem. Vzduchem proletí zápalná láhev a oheň se rozlije po podvečerní ulici. Majitelé obchodů a kaváren narychlo schovávají věci z ulic a ve spěchu stahují rolety na výlohách. Modrá světla nasvěcují stromy uprostřed ulice a přes rozprašovanou směs vody se slzným plynem prosvítají halogeny — těžké policejní auto se pomalu přibližuje.

Oči mi začínají slzet a v ústech cítím pálení. Další slzící lidé pobíhají kolem, nos a ústa si zakrývají rukou ve snaze nenadýchat se slzné směsi.

„Běžíme, za chvíli se tu bude střílet. Oni se nedívají, kdo je kdo!“ volá na mě Ahmed s odkazem na postup turecké policie při střetech s kurdskými demonstranty. Z okolí se občas ozývá střelba, většinou je ale podle zvuku vzdálená několik stovek metrů. Úzkou ulicí běžíme za roh, kam se auta už dostat nemohou. Ve vzduchu je ale cítit stále slzný plyn. V dálce se ozývá houkání sanitky a chvíli poté další.

„Hajzlové! Zabíjejí nás jednoho za druhým,“ říká rozčileně Ahmed na adresu turecké vlády. Další člen naší skupiny vykašlává a protírá si oči.

Boje se vyostřily poté, co byl v sobotu dopoledne zastřelen v centru Diyarbakiru — milionového neoficiálního hlavního města tureckého Kurdistánu — Tahir Elči. Šlo o významného kurdského advokáta a obránce lidských práv, jenž vedl dlouhodobou kampaň za vykročení z bludného kruhu razií tureckých ozbrojených složek vůči kurdským organizacím a následných kurdských násilných odpovědí. V této souvislosti usiloval též o to, aby nebylo na kurdskou guerillu PKK nahlíženo jako na teroristickou organizaci, ale jako na politické těleso.