V boji proti hazardu jde vláda vlastně dvěma směry. Jednak chce zavést v rámci vládní novely příslušného zákona vyšší sazby zdanění loterií kurzového sázení a automatů, a to již od příštího roku. Z nyní jednotných dvaceti procent daňové sazby chce novela dosáhnout navýšení na třiadvacet, respektive osmadvacet procent, podle druhu hry a její společenské škodlivosti. Provozovatelé podle této novely mají platit více na denních poplatcích za hrací automaty, a to osmdesát korun oproti nynějším pětapadesáti.

Ve sněmovně také ale leží kompletní nový návrh zákona o hazardu, který by měl začít platit od roku 2017. Návrh přichází se zavedením tří sazeb zdanění hazardních her ve výši pětadvacet, třicet a pětatřicet procent. Nový zákon má také umožnit zahraničním online sázkovým kancelářím zažádat o českou národní licenci, což by vedlo k tomu, že bude možné vyžadovat od těchto kanceláří placení daní přímo v České republice.

Babiš poněkud zvláštním způsobem, dopisem, vyzval předsedy koaličních stran k podpoře návrhu tohoto zákona ve znění, které přijala vláda. Je to opravu neobvyklý postup, kdy zřejmě nestačí věci řešit ústním příslibem a rukou dáním šéfů stran, ale jeden z koaličních předsedů ještě musí celou věc ventilovat prostřednictvím tisku a de facto i veřejným dopisem svým koaličním partnerům. Těžko si takovou praxi můžeme představit například v Německu, Francii či jiné vyspělé demokracii.

Vládní představa o tom, že změna zákona vedoucí k vyšším platbám provozovatelů do státního rozpočtu má jiný význam nežli jen a pouze fiskální rozměr, je možná naivní, možná pokrytecká, ale zcela určitě je chybná. Samotné uplatnění vyšší sazby žádný regulační účinek směrem k omezení patologického hráčství nemá. Vláda naštěstí přišla vedle toho s akčním plánem boje proti hazardu. Akční plán ovšem spíše nežli konkrétní opatření obsahuje spíše obecné záměry.

Ze zkušeností zejména z USA vyplývá, že tou základní cestou k omezení patologického hráčství je legislativa. V těch amerických státech, kde je, pokud jde o hazardní hraní, výherní automaty a kasina, liberálnější zákonodárství, je počet obyvatel zasažených gamblerstvím o desítky procent vyšší nežli ve státech s restriktivní politikou ve vztahu k hernímu průmyslu.

V českých zemích je problémem hráčství podle odhadů zasaženo jedno až tři procenta společnosti. Odhaduje se, že osob podléhajícím vysokému riziku problémového hráčství je u nás cca 150 tisíc, přičemž patologických hráčů je až sto tisíc. Jestliže v průběhu devadesátých let bylo gamblerství „výsadou“ spíše lidí z vyšších středních vrstev, postupně došlo k jeho přenosu do příjmově nižších vrstev a také k mládeži.

Součástí českého gamblerství je i jedno specifikum. Je spojeno s takzvanou „hospodskou kulturou“, s popíjením alkoholu, v první řadě piva. Hráčství v pivnicích a restauracích bez omezení podávání alkoholu odbourává u hráčů zábrany a ničí i dobrá předsevzetí směřující k tomu nehrát.

Hazardní hraní patologických hráčů silně poškozuje jejich sociální status. Dochází k vytváření dluhů, ke ztrátě zaměstnání, k finančním problémům obecně, k náchylnosti k trestné činnosti, k psychickým a přidruženým zdravotním problémům. Smrtící je zejména kombinace patologického hráčství a užívání drog. Přímé škody z gamblerství se v roce 2012 podle zprávy o hazardním hraní v ČR odhadovaly na cca čtrnáct až šestnáct miliard korun.

Zdá se tedy, že předsevzetí vlády směrem k omezení hráčství jsou sice na první pohled líbivá, k praktickému omezení hráčství však nepovedou. S patologickým hráčstvím je to podobné jako s drogami či alkoholem. Pokud se s hráčstvím určitá skupina identifikuje, je vlastně již nemožné jej ve společnosti eliminovat.