Obce mají díky novému zákonu možnost regulovat nebo dokonce zakázat provozování hazardních her. Některé toho využívají, někde se rozpoutal politický boj o to, zda tak učinit nebo ne. Proti zákazu hazardu se postavily některé nevládní organizace, které z peněz, odváděných soukromými provozovateli proherních automatů jako daň, následně obcemi rozdělovanou, financují své aktivity.

Možná, že by důslednější bylo, kdyby se jejich členové sami houfně vydali do nejbližší herny a naházeli své výplaty do chřtánu automatů v naději, že si vyhrají dost peněz na všechny ty veřejné prospěšné aktivity, které ušlechtile a nezištně poskytují. Další nevládní organizace se od těch závislých na hazardní závislosti jiných distancují.

Někde se proti hazardu staví i církve, což vypadá přirozeně, ale není to samozřejmé, jak přiznává předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek: „Víte, to není jen otázka propojení sázkového byznysu s některými našimi bývalými členy, kteří jsou nyní v TOP 09, ale jde tu i o propojení s některými církevními představiteli. Je známo, že sázkový byznys vydělává enormní peníze. Někteří si snad kupují svědomí, někteří si kupují i přízeň. Není těžké dohledat, kolik kapliček, kostelů, Božích muk, zvonů — zvláště na Moravě — je koupeno ze špinavých peněz z hazardu. A to je věc, o které se taktně mlčí. Ale je pravdou, že spousta církevních staveb je postavena či opravena z peněz chudáků, kteří hází peníze do automatů. To je myslím daleko větší problém.“

Vztah křesťanských církví k hazardu je přinejmenším rozpolcený. V některých zemích je sázení při hře bingo, kterou církve samy organizují, častým zdrojem pro financování farních aktivit.

Různé formy sázkových her a hazardu mají dlouhou historii a sázení zřejmě odpovídá nějaké hluboce zakořeněné lidské potřebě. Tak jako tak musíme v životě čelit nepředvídaným náhodám a při rozhodování jsme často odkázáni jen na odhad pravděpodobného výsledku. Zorganizovat hru, která dá náhodě alespoň nějaká pravidla a stanoví šanci s pevně propočítanou pravděpodobností, vyvolává dojem, že můžeme osud ovlivnit. Taková malá hra na boha.

Máloco má tak velkou přitažlivost pro ty, kdo jinou šanci na změnu svého údělu nevidí a proto i dnes mezi klienty hazardního podnikání patří z velké části ti, kdo sázejí ze zoufalství a snadno propadnou na dno hráčské vášně a do dluhů pak obvykle spadnou nejen sami, ale následky nese i jejich okolí.

Navíc vyspělé technologie, které se dnes u proherních automatů uplatňují, dokážou celý proces podstatně urychlit. Proto má smysl sázkové hry regulovat a nejlepší by bylo zbavit je charakteru soukromého podnikání. Tam, kde je ve hře maximalizace zisku, jdou ohledy na následky pro společnost stranou. Hazard měl vždy blízko ke kriminalitě všeho druhu a ani dnes to není jinak. Úplně vymítit se asi sázení nedá.

V roce 1948 byly u nás soukromé sázkové společnosti zrušeny a vznikl státní podnik Staska pro sázení na sportovní zápasy a financování sportu. Po několika letech byla společnost zrušena, protože už tehdy existovalo podezření na manipulaci s výsledky (ach, ti kapříci). Ale sázení se přesunulo do ilegality a tak byla státní sázková kancelář pod jménem Sazka obnovena. Přežila i Hušáka sází se vesele dál.

Vedle chudých patří k náruživým hráčům také lidé velmi bohatí, které jejich bohatství nudí. Buď mají tolik, že nevědí jak peníze utratit, nebo je láká možnost ztráty, tak jako některé lidi přitahuje propast. Dnešní hospodářsko-politický systém, který byl nikoli neprávem označen jako kasinový kapitalismus, k tomu dává daleko rozmanitější možnosti než herna v Monte Carlu, kde si hrdinové románů z devatenáctého století, poté, co prohráli všechno, na toaletě prohnali hlavu kulí.

Název hazard pochází z arabského označení pro hru v kostky. Médium, kterým jsou v hazardu kostky nebo karty nebo hrací stroje, má být podřízeno pouze náhodě. Ale nebývá tomu tak vždy. Karty jsou docela často cinknuté.

Finanční a ekonomické krize posledních deseti dvaceti let nejsou nic jiného než zfixlované hrátky finančního kapitálu s bohatstvím národů a s životy těch, které spekulace a následné krachy uvrhnou do bídy anebo zbaví šancí na přežití. Tahle hra není fér, nemá pravidla, která stanoví přijatelný podíl výhry a ztráty, ani daně na obecně prospěšné aktivity se tu neplatí. Tady vítěz bere všechno. Dokonce do ekonomické teorie se dostal pojem „morální hazard“. Tím se označuje takové riziko, které nese nikoli ten, kdo riskantní operaci provádí, ale někdo docela jiný.

Kdo by tomu všemu měl lépe rozumět než bývalý člen KDU-ČSL, nyní TOP 09, nejlepší ministr financí v nejlepší demisi a morální hazardér.

Možná jeho pád a nový zákon o hazardu naznačují, že můžeme přece jen vzít svůj osud do rukou, víc než jsme mysleli.