Pozoruju silné ruce s prsteny opřené o mou lavici. Krčím se, aby mě snad ředitelka, která u nás učí dějepis, nevyvolala. Nevedu si řádně sešit a předmět dovedený k dokonalé nudě mě nezajímá. Ředitelka ráda nahání strach, plete si ho s autoritou. Je mi jedenáct let, a když ráno chodím do školy, bolí mě často břicho, někdy dokonce strachy zvracím.

Přesto o pár let později dějepis miluju a přemýšlím o tom, že bych studovala historii. Ten zvrat nastal jednou, když soudružka ředitelka onemocněla. Suplovala u nás několik týdnů učitelka dějepisu, která učila v jiných třídách. Byla skvělá. Dodnes si pamatuju její hodiny o Spartě a Athénách.

Na zkoušení jsem se těšila, a tak jsem se přihlásila dobrovolně a nebyla jsem sama. Vybrala mě a ještě jednoho spolužáka. Jeden z nás představoval občana Sparty, druhý občana Athén. Měli jsme si vyprávět, jaké to u nás je. Dostala jsem jedničku.

Těch pár hodin, kdy u nás paní učitelka Páleníčková učila, byly malým zázrakem. Její jedinečnost spočívala v tom, že i zcela krátký vstup do mého života dokázal změnit můj vztah k historii. Nebyla mou jedinou dobrou učitelkou. V životě jsem pedagogů, kteří mě zásadně ovlivnili, potkala víc. I později na střední a vysoké škole.

Příběhy o učitelích, kteří pro své žáky znamenali mnoho, jistě znáte. Zároveň se ale učitelé netěší nijak velké oblibě společnosti a už vůbec si jich příliš neváží lidé, kteří se považují za intelektuální elitu národa. Učitelé v tom nejedou sami, takových skupin, které kdokoli šmahem odsoudí, je víc. Třeba majitelé domů a bytů.

Přitom mnoho mých známých, kteří jsou doslova na sociálním dně, přežívá právě díky vstřícným majitelům. Jistěže můžeme ukazovat na obchodníky s chudobou, ale jsou tu i ti druzí a jsou právě tak vlastníky nemovitostí jako ti první. Mnozí majitelé počkají s nájmem, když jde do tuhého a nejsou peníze. Větu „máme dobrého majitele,“ jsem slyšela mnohokrát spolu s historkami, jak majitel pomáhá.

Nebo policisté. Pohybuji se v prostředí, kde je policajt sprosté slovo. Kdo pracuje pro policii, je považovaný za něco méněcenného. Ale jak si představují lidé, kteří policistu automaticky považují za nepřítele, že bude společnost zajišťovat svou bezpečnost?

Dokonce ani Svobodní si nepředstavují, že by se stát obešel bez policie. Když mi bylo čtrnáct, probírali jsme s kamarádem z vesnice, co budeme dělat jako dospělí. On chtěl být policista a já jsem se pošklebovala, že policajti jsou hnusní. On mi tehdy řekl, že chce být policistou, aby i policie byla lepší. Měl víc rozumu než já.

Od té doby jsem mu mnohokrát dala za pravdu a zažila také mnoho dobrých zkušeností s policií, když jsem ji potřebovala. Měla jsem i zkušenosti špatné, ale cesta není v tom, že tu instituci zrušíme, nýbrž v kritice a kontrole ze strany občanské společnosti a v tlaku na to, aby policie odváděla svou práci dobře. A často ji odvádí. Kolik demonstrací by skončilo střetem dvou skupin, nebo dokonce napadením lidí, kteří ani nedemonstrují? 

Setkání s dobrými policisty a zkušenosti, při kterých policii potřebuju, mě vedou k tomu, že v neustálém opakování, jak je policie špatná, není obsažená žádná cesta. Jeden z nejzajímavějších zážitků byl můj rozhovor s policistou na severu Čech při demonstracích proti Romům. Analyzoval tehdy práci médií a vysvětloval, jak ovlivňuje veřejné mínění k horšímu. Když novináře kritizoval, nepaušalizoval.

Říkal, „dokud bude část novinářů z tisíců událostí záměrně vybírat zprávy, kde Romové sehrávají negativní roli, situace se nezlepší.“ Ani jednou neřekl novináři, vždy mluvil jen o některých, o části. Nebylo to z přehnané korektnosti, on skutečně rozlišoval, nemyslel si, že jsou všichni novináři banda bulvarizujících pisálků.

Jeho schopnost nevinit celou jednu profesní skupinu je ale bohužel ojedinělá. Někdo má Cikány, někdo muslimy a někdo zas zabedněné učitele, ziskuchtivé majitele nebo zlé policajty. Princip je stejný.