Vratislav Dostál ve své analýze Starostové: naděje české pravice? předkládá několik důležitých tezí pro zhodnocení role a významu hnutí Starostů a nezávislých v současné české politice. Předložené teze jsou navíc doplněny o názory několika významných českých politologů napříč názorovým a ideovým spektrem.

Při značné míře zjednodušení by se závěry Dostálova pojednání daly shrnout v následujících bodech:

1. Starostové jsou vítaným politickým spojencem prakticky pro všechny systémově relevantní strany,
2. v čase posilujících antistranických nálad i tendencí k personalizaci politiky však zároveň představují atraktivní alternativu vůči nim,
3. k případnému samostatnému postupu do sněmovních voleb a volebnímu úspěchu v nich je zapotřebí ideová konverze hnutí, jíž půjde dosáhnout jen stěží, neboť zúčastnění starostové a další komunální politici představují širokou paletu politických postojů a ideových důrazů zprava doleva.

Na Dostálově článku je naopak důležité rámování jeho sdělení v samotném názvu, které je v úvodu textu explicitně pojmenováno: hnutí STAN se může stát především alternativou pro zklamané pravicové voliče (tedy v delší časové řadě tradiční voliče ODS, po roce 2010 případně i TOP 09), kteří hledají alternativu vůči dvěma pravicovým opozičním stranám a zároveň jí nenacházejí ve zbylých částech spektra aktuálně relevantních sněmovních stran.

Řečený úsudek je více než přesný, a proto je zajímavější ho dále rozvíjet více než pronášet obecné úvahy o vyhlídkách STAN na základě tendencí, odhlížejících od konkrétních systémových hledisek.

STAN není Babiš

Pokud předkládáme tezi o potenciálu STAN profilovat se jako zajímavý antistranický subjekt ve volbách prvního řádu, je potřeba to zdůvodnit. Potenciál antiestablishmentových, antistranických či dokonce antipolitických projektů je odvislý od stupně důvěryhodnosti jejich prezentace.

Ideální tedy je, když příslušný subjekt postaví do svého čela lídra či lídry, kteří neměli dosud nic společného s institucionalizovanou politikou. Zároveň se vyprofilují na tématech, která stupněm své obecnosti překlenují konkrétní politické otázky a názory na ně. A konečně mají dostatečné finanční i mediální zázemí na to vést masivní předvolební kampaň.

Ve vší úctě k hnutí Starostů, STAN ani jedním z těchto předpokladů nedisponuje. Postavit do čela sebedeklarovaného nepolitika samozřejmě lze, ale má-li být politický potenciál hnutí spojen s pozitivním obrazem důvěryhodných komunálních politiků, lze jen těžko vybudovat celostátní kampaň na obrazu jednoho nepolitického vůdce.

S tím souvisí i skutečnost, že hnutí Starostů je namnoze popisováno jako produkt regionalizace a lokalizace politiky, zatímco úspěšný jednotný antistranický projekt vyžaduje naopak vysoký stupeň centralizace a absenci vnitřních teritoriálních specifik.

A konečně máme-li uvažovat o oslovení voličů slyšících na antistranicky laděná témata, musíme si odpovědět na otázku, o jakou množinu voličů jde. Ve volbách druhého řádu lze jistě uvažovat o tom, že i někteří pevně identifikovaní voliči tradičních stran mohou být svolní odevzdávat hlasy různě pojatým (především pak regionálně zakotveným) alternativám. Tato teze však neplatí ve volbách do Poslanecké sněmovny, v nich je faktor protestního hlasování naopak spojený se stranickou neukotveností.

Nejvíce takto smýšlejících voličů naposledy volilo hnutí ANO. Předpoklad jejich masivního odklonu od Babišova hnutí a poohlížení se po podobně definované alternativě je dnes nejen empiricky neověřitelný, ale též odkazuje na zcela jiné skutečnosti, než jaké tvoří myšlenková východiska Dostálovy úvahy.

Genetická výbava STAN

Důvodem, proč potenciál hnutí Starostů neodpovídá pretencím potenciálních zájemců o zaujetí protestně naladěných voličů, je pak samotná jeho „genetická výbava“, která tvoří neměnné východisko jeho politického směřování. Teze o programové a ideové neukotvenosti a širokém ideovém záběru STAN je totiž spíše optický klam než reálná skutečnost.