Pražské Quadriennale vzniklo v reakci na výrazné úspěchy české scénografie v zahraničí v 60. letech minulého století. Z té doby nejslavnější je jméno Josefa Svobody, ale připomeňme si i Luboše Hrůzu, spojeného s Činoherním klubem, nebo Libora Fáru, ikonu Divadla Na Zábradlí, nemluvě o tradici české avantgardy a expresionismu, o scénografické práci Jiřího Trnky nebo Josefa Čapka v Národním divadle, o Františku Trösterovi. První Quadriennale se konalo v roce 1967 a pak, jak vyplývá z názvu, každé čtyři roky.

Osobně se akce účastním od převratu, kdy výstava během let zaplnila Palác kultury, Bruselský pavilón na pražském Výstavišti, Veletržní palác i hlavní výstavní palác pražského Výstaviště.

Přístup k vystavování divadelní scénografie se během let velice proměnil — bývaly vystavené makety, figuríny v kostýmech a fotografie inscenací, později se makety změnily v instalace, až s nástupem nových médií došlo na množství videí a multimediálních projekcí. Letos mělo Quadriennale název Sdílený prostor: hudba, počasí, politika a odehrávalo se na několika místech v pražském centru a v ulicích města.

Nebylo uzavřeno jen do interiérů, působí navenek na kolemjdoucí jako například sprejerská instalace ve Zlaté uličce nazvaná „Země nikoho“, doprovázená zvukovou smyčkou. Autorem (esteticky velice příjemných) grafitti jsou český streetartový umělec Michal Škapa a brazilský umělec Galo de Souza.

Barevná a hravá grafitti skutečně vybízejí k domýšlení příběhů, z nichž vidíme ve spleti linií jen barevné momenty zastaveného času. Průchod Zlatou uličkou je mimo jiné i pozváním k (tajemné) procházce s dětmi, které při pohledu na pomalované stěny asi nenapadne zrovna politika (k níž se instalace váže), ale spíš pohádka a hra.