Musím se přiznat, že jsem vášnivým návštěvníkem všemožných muzeí, ať už u nás doma či v zahraničí. Moje posedlost tahat naši početnou rodinu po nejrůznějších expozicích je naštěstí korigována liberální asertivitou mé ženy, která nedopustí, aby se moje, byť dobře míněná, kulturní šikana negativně promítla do výchovy našich dětí.

Nicméně i přes tuto dychtivost vidět co nejvíce muzeí — před lety v Oslo jsem stihnul za deset hodin pět muzeí, částečně díky denní kartě umožňující zlevněnou dopravu a snížené vstupné — jsem si uvědomoval, že mnohá muzea mají k atraktivnímu či spíše k objektivnímu předávání informací hodně daleko.

Proto když za mnou přišel můj dlouholetý kolega z německého Fóra pro mezinárodní rozvoj a plánování (fine+p) s tím, že bychom se měli věnovat muzeím, byl jsem nadšeně pro.

Přemýšleli jsme, jak dostat globální rozvojové vzdělávání do současných muzeí a po diskusích s dalšími kolegyněmi a kolegy jsme přišli na to, že nechceme vytvářet další expozice.

Vznikl koncept takzvaných „nástrojů“. Jde vlastně o to, abychom stávající expozice doplnili nějakým jednoduchým a nenáročným vstupem, který by je rozšířil o globální rozměr:

• Výstavu o kávě doplnit o problematiku mezinárodního obchodu i s jeho negativními dopady na farmáře, a naopak o možnosti férového obchodování — Gastronomické muzeum Praha.
• Před vstupem na výstavu o odpadech upozornit na plýtvání s potravinami — Národní zemědělské muzeum.
• Do regionálního muzea doplnit artefakty z celého světa, které vznikly díky globálnímu obchodu s korálky vyráběnými v regionu sousedním — Muzeum města Ústí nad Labem. 

Cílem mezinárodního projektu Museo Mundial bylo vytvořit v Muzeích v České republice, Maďarsku, Německu a Portugalsku nejméně 40 takovýchto vstupů, které by pomáhaly rozšířit ve vážených muzeálních institucích rozhled o globální souvislosti. A tím pomoci našemu myšlení vyjít ven z provinciality a zatuchlých stereotypů.

Chrámy sebeutvrzující mytologie

Od osmnáctého století roste úloha Muzea a stává se z něj především prestižní instituce, která prezentuje svět poznání tak, aby utvrdila jistoty dané společnosti. Předkládá interpretované úspěchy poznání, které návštěvníky uspokojují svou velkolepostí, a dává jim pocit, že jsou jeho součástí. Menší či větší, úspěšnější či méně úspěšnou. Jak říká kunsthistorik Milan Kreuzziger, díky těmto mechanismům se stává „i místem kontroly a moci“.

Muzea emancipujících se národů se stávají kultovním místem etnické či regionální příslušnosti, přispívají k utváření národního povědomí, ukazují oběti i vítězství přinesené do úlu společenství. Zjednodušování příběhů na dobré a zlé je chápáno jako nezbytná zkratka pro vytváření vlastní identity.

Falza historických dokumentů či rasové procesy jako ty s Hilsnerem a Dreyfusem se stávají další součástí tohoto sebeutvrzovacího procesu a víceméně obhajují i etnické čistky prováděné evropskými mocnostmi napříč planetou celé devatenácté a dvacáté století až do současnosti.

Obdobný trend můžeme sledovat i v zemích, které se vymanily z kolonialismu. Někde ovšem, jako například v Zambii, poukazují v Národním muzeu na potřebu jednoty všech ras a kmenů s tím, že jakékoli rasové násilí bude exemplárně stíháno.