Sněmovní Petiční výbor v úterý projednával novelu zákona, která rozšiřuje pravomoci Veřejného ochránce práv. Především se jedná o možnost navrhovat zrušení zákona u Ústavního soudu a podávat takzvanou antidiskriminační žalobu ve veřejném zájmu. K oběma bodům se zavázala vláda ve svém programovém prohlášení.

Zpravodajka novely poslankyně Markéta Adamová (TOP 09) na jednání výboru uvedla, že zavedení ústavní žaloby je nesystémové. Stejně tak nepovažuje za potřebnou žalobu antidiskriminační, současná právní úprava je podle jejích slov dostačují. Navrhla proto dva pozměňovací návrhy, kterými se tyto pravomoci z novely vyškrtnou. V takovém případě by zůstala zachována pouze řada drobných technických změn, které zlepší fungování úřadu Veřejného ochránce práv. Adamová zároveň doporučila, aby novelu projednal také Podvýbor pro lidská práva.

Ombudsmanka Anna Šabatová v návaznosti na poslankyni Adamovou upozornila na rozdíl mezi dnes možnou antidiskriminační žalobou, kterou podává člověk sám za sebe, kdy usiluje o odškodnění, a tzv. antidiskriminační žalobou, kterou by podával Veřejný ochránce práv v situaci, kdy diskriminující jednání dopadá na větší počet lidí. Většinou se jedná o nějaký předpis, vnitřní pravidlo či metodický pokyn. Žaloba by neusilovala o peněžní odškodnění, ale o zastavení jednání, které vede k diskriminaci.

Šabatová také připomněla, že v případě individuální žaloby podle antidiskriminačního zákona by se nenaplnila obava, že bychom byli těmito žalobami zahlceni. Podle statistik jich byly řádově desítky a z toho pouze pět procent úspěšných.

Jiří Dienstbier doplnil, že antidiskriminační žaloba se týká těch nejslabších členů naší společnosti a že obě zmíněné pravomoci má veřejný ochránce práv ve všech zemí východní Evropy, které jsou členy Evropské unie, kromě Litvy. Markéta Adamová upozornila na to, že velká část těchto zemí má zároveň instituci Veřejného ochránce práv na rozdíl od nás zakotvenou v Ústavě. „Proč tedy neuvažujete o včlenění této instituce do Ústavy? Teprve poté bychom se mohli bavit o rozšíření pravomocí,“ reagovala Adamová na Dienstbiera.

Ministr pro lidská práva a legislativu odpověděl, že by byl rád, pokud by se k tomu v Senátu a Sněmovně našla vůle, podle něj by to bylo logické, ale zatím se tak nestalo. „Pokud by to jednotlivé sněmovní strany chtěly doplnit do návrhu, který sem z vlády putuje, tak já bych proti tomu vůbec nic nenamítal, naopak,“ řekl Dienstbier.

K ústavní žalobě pak uvedl, že se jedná o krajní prostředek, který by Veřejný ochránce práv nemohl používat libovolně, ale pouze v souvislosti s konkrétním podnětem, konkrétními zjištěními. Pravděpodobně by se jednalo o jednotky případů za rok. „Nemění se tím nic na charakteru instituce Veřejného ochránce práv, stále platí, že nebude činit žádná rozhodnutí, bude pouze doporučovat v tomto případě navrhovat. To konečné rozhodnutí tak jako v případě jiných navrhovatelů bude na Ústavním soudu,“ vysvětlil Dienstbier.

Podle něj také není pravda, jak se často uvádí, že jediný jednotlivec, který může ústavní žalobu podávat, je prezident. Už dnes se na Ústavní soud může obracet každý soudní senát či samosoudce, pokud zjistí, že zákon, který má aplikovat, je podle jeho názoru protiústavní.

Projednávání tohoto bodu bylo následně přerušeno, nyní je prostor na podávání pozměňovacích návrhů a seznámení se s nimi. Kromě návrhů Markéty Adamové by měl být podán také návrh Jiřího Dienstbiera, kterým by se do novely přidalo zřízení monitorovacího mechanismu podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. „Dnes to rovněž podpořil jeden z podvýborů Ústavně-právního výboru,“ dodal Dienstbier.

Petiční výbor se k novele vrátí 23. června.