Jeden z velkých myslitelů dvacátého století H. G. Adler byl vizionář, což mu umožňovalo i poznání, že člověk nemění své povahové rysy v čase ani jinak. K tomu se dobral mimo jiné i jako vězeň nacistických koncentračních táborů v Terezíně a Osvětimi. Adler poznal, čeho všeho je člověk schopen, a dokázal to porovnat s chováním lidí ve svobodných dobách. V tomto ohledu jde o nenahraditelnou zkušenost.

Adlerovo dílo dává naději do budoucna, protože je založeno na hlubokém poznání člověka v celé šíři jeho chování, sklonů a možností, a protože se nerozpakuje pojmenovávat věci příslušným jménem. Naděje spočívá v tom, že rozkrývá mechanismus vzniku chování, z něhož vznikají autoritářské či totalitní tendence. A to, že jde „jen“ o naději, vychází z naší nejistoty: nevíme, zda a nakolik se lidé dokáží z tohoto poznání poučit.

Na pořadu dne je zdravá skepse, současná situace v Evropě o schopnosti poučit se z chyb minulých nevypovídá nic lichotivého.

Svoboda a bezmoc

Krom jiného napsal Adler i velmi zajímavou knihu Svoboda a bezmoc (v češtině vyšla v nakladatelství Prostor v roce 1998, jako ucelený text byla sepsána pravděpodobně už v první půli sedmdesátých let či ještě dříve, a koncepčně v ní Adler vychází z ještě starších úvah). Autor se v ní zabývá užitím pojmu „masa“ v politice či společenských vědách a jeho důsledky. Jeho genialita spočívá v jinak vyhynulém umění popsat problém v pár řádcích, aniž se člověk dopustí zjednodušení:

„Společnost, v níž žijeme, není nikdy zbavena choutek pronásledovatelů. Nemusejí být vždy krvežíznivé. Zákony, stát a společenská morálka zabraňují tomu, aby propukly, ale svět byl vždy plný závistivé zloby, která perzekuci vyhledávala. Neohlížejme se po druhých a ponořme se do vlastního nitra. Přiznejme si, kolikrát se v nás od dětství hnul vrozený instinkt, který nás přiřadil k pronásledovatelům. Svedla nás zlost na okolí, na sebe sama, rozpor nebo palčivá nespokojenost, která nás už dlouho pronásledovala a o které nevíme, kde se vzala. Jestliže o tom důkladně přemýšlíme, dojdeme k poznatku, že k úmyslu někoho pronásledovat nebo dokonce až k samému činu nás dohnaly naše nevyřešené problémy. Vždycky přitom šlo o úhybnou emocionální reakci, která se proměnila v chladný rozumový akt teprve tehdy, kdy jsme se do takového počínání pustili. Pokud jsme tak neučinili, pak proto, že jsme zapomněli, že podnět zmizel, nebo (a to by bylo nejlepší) že jsme si uvědomili, jak je naše chování nesmyslné, dětinské, určitě ale nedůstojné. Dospěli jsme tak k závěru, že pronásledovatelských úmyslů se můžeme sami vědomě vzdát: každé pronásledování je zbytečné, protože k vyřešení našich problémů existují jiné prostředky, přinejmenším jiná východiska, neohrožující naše bližní. Tak jsme odhalili, že pronásledovatel se neúčastní svobody, protože se stále cítí nesvobodný, a proto se chová křečovitě.“ Tolik Adler ve Svobodě a bezmoci.

Hlavní problém leží v nás