Dostihy s bratry

Patrik Eichler

Politický cíl zavést minimální mzdu ve výši čtyřiceti procent mzdy průměrné je správný. Pohled do okolních zemí ale ukazuje, že důležitějším úkolem je už nyní zvýšení právě té průměrné mzdy.

Jan Mládek dlouhodobě říká, že sociální demokracie chce zavést minimální mzdu na úrovni čtyřiceti procent průměrné mzdy. Před časem řekl — a ministryně Michaela Marksová to potvrdila —, že by od příštího roku mohla minimální mzda stoupnout o pět až sedm set korun. Přiblížení minimální a průměrné mzdy právě na oněch čtyřicet procent je ostatně i součástí vládního programového prohlášení.

Minimální mzda se naposledy pro většinu lidí zvýšila od letošního prvního ledna — z 8500 Kč na 9200 Kč. Podle dat Českého statistického úřadu činila průměrná mzda v České republice 27 200 Kč. Aby byl naplněn politický cíl ČSSD zvýšit minimální mzdu na čtyřicet procent mzdy průměrné, musela by průměrná mzda už v této chvíli činit 10 880 Kč.

Zvýšení o pět nebo sedm set korun od příštího prvního ledna je tedy krok správným směrem. Sociální demokraté ostatně říkají, že chtějí, aby to oněch čtyřicet procent bylo na konci volebního období, tedy za dva roky.

Jenže při pohledu do okolních zemí se dnes zdá jisté, že to nebude zvýšení dostatečné. A to i přesto, že ministr průmyslu předpokládá, že by letos mzdy mohly růst o tři až čtyři procenta. A že odbory u nás usilují o procent až pět.

Minimální mzda se naposledy pro většinu lidí zvýšila od letošního prvního ledna — z 8 500 Kč na 9 200 Kč. Repro z vysílání ČT

Slovenské odbory zároveň žádají zvýšení minimální mzdy od začátku příštího roku z dnešních 380 (10 450 Kč) na 410 eur (11 275 Kč). To v podstatě znamená, že na slovenskou minimální mzdu dosáhneme, jen kdyby ji Slovensko další dva roky nezvyšovalo — což nemůžeme za vlády SMER-SD očekávat.

Polské odbory, i když neúspěšně, usilují dlouhou dobu o stanovení minimální mzdy na úrovni padesáti procent průměrné mzdy. I tak ale byla podle polského Hlavního statistického úřadu průměrná mzda ke konci loňského roku 3 389,90 zlotých (23 106 Kč). Minimální mzda je pak 1 680 zlotých (11 451 Kč).

Pohled do okolních zemí tedy jasně ukazuje, že důležitějším úkolem je už nyní zvýšení právě té průměrné mzdy. Jinak se může stát, že naši zaměstnanci budou odcházet nejen do západní Evropy, což si ještě tak umíme představit, ale i na Slovensko nebo do Polska.

Jak významný úkol je zvýšení našich mezd, ukazuje i debata o minimální mzdě, která se v Německu (s různými výjimkami) rovná 8,5 eura za hodinu (37 400 Kč měsíčně). Není totiž v zájmu českých zaměstnanců ani české levice vycházet vstříc německé pravici a zaměstnavatelům, kteří by minimální mzdu u našich západních sousedů pokud možno zase co nejrychleji zrušili.

Je naším zájmem, aby vznikl nástroj, který bude naše mzdy sbližovat. Měli bychom dát jasně najevo, že není přípustné, aby za stejnou práci a stejný produkt dostával český zaměstnanec jinou mzdu než zaměstnanec německý.

Pokud si ostatně myslíme, že od nás při vyšších mzdách budou firmy odcházet (a do okolních zemí to nebude), platí, že Němci po zavedení minimální mzdy začali hromadně přicházet k nám?

Práce s minimální a průměrnou mzdou je cestou, jak snižovat rozdíly mezi jednotlivými zeměmi v okolí. Jestliže se mají naplnit proklamace o tom, že se vracíme na Západ, musí taky platit — v tom lepším smyslu — že Západ jsme již dnes. Proto gratulujme německým odborům k úspěchu. V duchu jejich hesla k prvnímu máji: Minimální mzda, z té neustoupíme.

    Diskuse
    May 4, 2015 v 21.03
    Chyba ve vyjednávání
    Nejsem si zcela jist, zda v krátkém formátu diskusního příspěvku dokážu sdělit, co bych chtěl. Ale za pokus to stojí. Dle mého názoru je chybou odborů i ekonomických ministrů, že růst mezd (tabulky v ROPO sféře, minimální mzda a jednotlivé třídy zaručené mzdy v komerční sféře) vyjednávají v procentech. Neboť růst mezd (platů v ROPO) je jen číslo, teprve reálný růst (očištěný o inflaci realisticky sestaveného spotřebního koše) má nějakou vypovídající hodnotu.

    Jsem přesvědčen, že odbory by měly vyjednávat vždy o fixní plus relativní položce. Tedy - neuspějí-li s požadavkem na pětiprocentní růst - žádat tisíc korun plus jednoapůl procenta, kupříkladu. Pro zaměstnavatele to vyjde levněji. Jestliže ve firmě například dělník vydělá osmnáct tisíc (s přesčasy dvaadvacet), mistr pětadvacet, inženýr ve vývoji třicet, začínající obchodní zástupce také tolik a oblastní šéf obchodních zástupců sedmdesát (a výroční prémii půl milionu), pak - uvážíme-li, že obchoďáků bývá více než dělníků - je pětiprocentní růst takřka nerealistický, ale fixní tisícovka plus nějaké menší procento je cíl ekonomicky realizovatelný. Přitom tisícovka neurazí, zatím co řekněme "slavně" vyjednaná tři procenta jsou kupříkladu pro skladnici s dvanácti tisíci přilepšení o pouhých třistašedesát korun.

    Ta fixní částka by měla ohodnotit spíše růst nákladů rodin zaměstnanců ta procenta spíše vývoj tržeb a zisku firmy. (Samozřejmě v souvztažnostech).

    Vezměme zažitou sedláckou praxi - krmná dávka dobytku se vždy počítá na dvě složky - záchovná plus na produkci. Na vyšší dojivost, přírůstek masa či snášku vajec samozřejmě musím přikrmit. Ale nemohu tak činit jen podle procent změny užitkovosti. Nejprve musí být saturována záchova. Když se ochladí a stoupne spotřeba energie na udržení tělesného tepla, musí se nejprve přidat všem. Teprve pak lze rozlišovat podle užitkovosti. Podobně firma má své náklady fixní a na produkci. Řekněme nákup surovin úzce souvisí s produkcí, stálý nájem haly vůbec ne. Tak jako hospodář vždy musí - nehledě na růst cen krmiva - saturovat aspoň záchovnou krmnou dávku všech zvířat a firma vždy musí mít - nehledě na růst nájmů - nejprve na všechny fixní náklady svého podnikání, tak i zaměstnavatel včetně státu musí nejprve dorovnat životní náklady rodin zaměstnanců, a teprve pak hledět na špičku příjmové pyramidy.