Jeden z exponenciálně narůstající armády redaktorů Babišova staroegyptského mediálního impéria, Petr Kamberský, se včera nechal v Lidových novinách unést. V žaludku mu vězí, a rozhodně to nechci nějak zesměšňovat, ukrajinská krize. Ukrajina ovšem v současnosti není jediným epicentrem společenského napětí. U jižního pobřeží utonulo od začátku roku na dva tisíce běženců. Jejich počet se pohybuje ve stejných řádech jako počet obětí na východní Ukrajině. V úplně jiných řádech se však pohybuje snadnost, s jakou by Evropa mohla takovému maření životů pomoci.

Co už zesměšňovat chci, jsou závěry, které se Kamberský rozhodl v nestřeženou chvilku spontánní iracionality nalít do klávesnice: „Než začneme chystat tábory pro běžence z Afriky, pomozme Ukrajině vyhrabat se z propasti. Než ubytujeme doma svého Nigerijce, zaměstnejme svého Ukrajince. Proč? Nikoli proto, že jsou nám jedni blíž, ale protože pomoc Ukrajině je řádově efektivnější.“

Pod vlivem všudypřítomné ezoteriky mi připadá, že aby byl svět zase v rovnováze, měl bych Kamberského co nejdřív, co nejvíc a na co nejmenší ploše ponížit stejně, jako on neváhá ponížit obyvatele celého světadílu. Cítím to jako svou „levičáckou“ povinnost. Je to však nadlidský úkol: laťku svého ponížení totiž Petr Kamberský sám úspěšně stlačil až někam k zemskému jádru.

Nicméně tu teď sedím, a ruce se mi třesou z toho, jak strašně moc nechápu způsob jeho uvažování; z rozčarování, jak cynickým se stává jazyk některých demokratů v časech, kdy se krize vyhrocují; a také ze strachu, že bych to v tuhle chvíli měl být právě já, a právě moje generace, kdo bude muset všem těmhle „držitelům strategických pozic“ ukazovat, jak nepřijatelné je zbavovat se ve své ideologické a mravní zaslepenosti těch nejšlechetnějších tradic evropského humanismu.