Jeden z exponenciálně narůstající armády redaktorů Babišova staroegyptského mediálního impéria, Petr Kamberský, se včera nechal v Lidových novinách unést. V žaludku mu vězí, a rozhodně to nechci nějak zesměšňovat, ukrajinská krize. Ukrajina ovšem v současnosti není jediným epicentrem společenského napětí. U jižního pobřeží utonulo od začátku roku na dva tisíce běženců. Jejich počet se pohybuje ve stejných řádech jako počet obětí na východní Ukrajině. V úplně jiných řádech se však pohybuje snadnost, s jakou by Evropa mohla takovému maření životů pomoci.

Co už zesměšňovat chci, jsou závěry, které se Kamberský rozhodl v nestřeženou chvilku spontánní iracionality nalít do klávesnice: „Než začneme chystat tábory pro běžence z Afriky, pomozme Ukrajině vyhrabat se z propasti. Než ubytujeme doma svého Nigerijce, zaměstnejme svého Ukrajince. Proč? Nikoli proto, že jsou nám jedni blíž, ale protože pomoc Ukrajině je řádově efektivnější.“

Pod vlivem všudypřítomné ezoteriky mi připadá, že aby byl svět zase v rovnováze, měl bych Kamberského co nejdřív, co nejvíc a na co nejmenší ploše ponížit stejně, jako on neváhá ponížit obyvatele celého světadílu. Cítím to jako svou „levičáckou“ povinnost. Je to však nadlidský úkol: laťku svého ponížení totiž Petr Kamberský sám úspěšně stlačil až někam k zemskému jádru.

Nicméně tu teď sedím, a ruce se mi třesou z toho, jak strašně moc nechápu způsob jeho uvažování; z rozčarování, jak cynickým se stává jazyk některých demokratů v časech, kdy se krize vyhrocují; a také ze strachu, že bych to v tuhle chvíli měl být právě já, a právě moje generace, kdo bude muset všem těmhle „držitelům strategických pozic“ ukazovat, jak nepřijatelné je zbavovat se ve své ideologické a mravní zaslepenosti těch nejšlechetnějších tradic evropského humanismu.

Peklo efektivity

Jelikož si Kamberský onu provokativní metafyzickou otázku „Proč?“ sám položil a sám si na ni rovněž odpověděl, můžeme jeho nekompromisní argumentaci využít jako vodítko i pro řešení dalších dilemat našeho trapně neefektivního plahočení: „Ještě než začneme unáhleně stavět Léčebny pro dlouhodobě nemocné, pomozme kamarádovi z ekonomky vyladit webovky pro jeho start-up. Ještě než začneme zbrkle vařit veganský guláš pro bezdomovce, naplňme touhu naspeedovaných byznysmenů a podpořme výstavbu většího počtu placených parkovišť v centru města. Proč? Protože je to řádově efektivnější.“

Nasycením jednoho bezdomovce nevyřešíme sociální propast mezi ním a lidmi pod střechou; v další eldéence se budou zbytečně válet nepoužitelné, vyhaslé a anti-produktivní „lidské zdroje“, které se stejně tak můžou válet i doma. Rozdíl je totiž v tom, že na rozdíl od smradlavé trosky na náměstí, a na rozdíl od vyprahlé lidské schránky v nemocniční posteli se o sebe protřelý byznysmen i kámoš se svým kokainově najetým projektem dovedou sami postarat.

A kdo ví, jakkoli levičácké ludry po celém světě manipulují výzkumy a ukazují na nich, že trickle-down efekt je prachobyčejný ideologický balast, třeba z našich hýčkaných lídrů produktivity nakonec za odměnu něco málo „prokape“ i pro ty nevděčné davy lúzrů. A třeba, pokud pro příště nechám Petru Kamberskému a jeho věrné armádě Babišovy osy zla větší klid na práci, podaří se jim zalíbit se svému vůdci natolik, že jim zvedne žoldy, oni je poctivě utratí, ekonomika nabobtná, a já si zítra koupím ten pověstný levnější chleba.

Zatím si však dovolím nesouhlasit. Pokud totiž naše uvažování o afrických běžencích podlehne klamu „efektivity“, přijdeme o schopnost ocenit lidský život jako takový. Staneme se kupeckou chátrou na trhu s vlastními bludy.

↗

Pokud naše uvažování o afrických běžencích podlehne klamu „efektivity “, přijdeme o schopnost ocenit lidský život jako takový. Staneme se kupeckou chátrou na trhu s vlastními bludy. Foto Ondřej Mazura, DR

Stín kulturního rasismu

V určité rovině narazíme u Petra Kamberského na kulturní rasismus. Kamberský se domnívá, že lidská bytost musí nejprve vykazovat určitou sadu přívlastků, než se může ucházet o solidaritu. V tomto bodě jsme sice dosud nedopluli až k pobřeží čirého rasismu, daleko za sebou však již úspěšně necháváme přístav humanismu: nestačí být člověk, musíte se o sebe umět postarat.

Nebudeme se tady zbytečně napínat. Kamberského krátká plavba (852 znaků včetně perexu) na lodi jménem Ostuda dopadla „lépe“, než v posledních měsících dopadaly plavby zoufalých afrických rodin přes Středozemní moře: kapitán Kamberský se o sebe i svou Ostudu nakonec dokázal „postarat“, nenechal se obalamutit falešným převozníkem a ke břehům rasismu úspěšně doplul. V jeho pojetí je to totiž právě ta jeho euro-americká kultura, která onu sadu potřebných vlastností formuluje. Jeho kultura je něco víc, a ke své moci nechce odpovědnost, druhou stranu mince.

V kulturně-rasistické optice přestává být solidarita univerzální hodnotou; tak strašně daleko za hranicí humanismu, kam ji Kamberský na své až nečekaně průzračné pouti zatáhl, se ze solidarity stává podmíněný ideologický aparát vojensko-ekonomického komplexu v režii západního kapitálu.

Ve výčtu pravidel „zákoníku nadřazených“ jsme u konce: nestačí se o sebe umět postarat, musíte ještě bílého muže přesvědčit, že se vejdete do jeho představy o efektivitě, a že jste ji v roli novodobého otroka ochoten ve dne v noci naplňovat ve výkopech našich chodníků. V tomto místě Kamberský na své gerojské cestě za dvouhlavou saní rasismu a efektivity trestuhodně opomíjí zásadní věc. Vždyť by ty stovky utopených Afričanů mohly mít právě tuto roli velmi dobře zažitou z koloniálních časů.

No co už, třeba v následujících týdnech přeci jen nějaká ta loďka k Itálii dopluje, a její posádka (budoucích mrtvol nebo „otroků v adidaskách“) vysvobodí pár vysokoškolských absolventů od krumpáče. Efektivita a rasismus si vždycky cestu najdou. Současná Evropa je v tomhle vyloženou oázou svobody.