V novém hraném filmu režisérky Ireny Pavláskové Fotograf je ztvárněna žijící osobnost, což je samo o sobě dosti riskantní. Pokud jí ovšem je kontroverzní Jan Saudek, jenž se podílel na scénáři — fakticky prováděl jakousi jeho supervizi — jde o riziko dvojnásobné.

Janu Saudkovi na míru

Jan Saudek má na jedné straně četné zastánce a oddané fanoušky, na straně druhé vytrvalé odpůrce. Jeho fotografické dílo tady nemusíme zevrubně hodnotit, tematika a akceptování míry manýristické stylizace je dáno estetickým cítěním a vizuálními preferencemi konkrétních diváků.

I Saudkovi příznivci by ovšem těžko argumentačně vyvrátili, že v posledním čtvrtstoletí se ve fotografově díle zastavil čas: není v něm patrný vývoj, nové impulsy. Je zajímavé, že titíž lidé, kteří kritizují fotografické dílo Sáry Saudkové jako — vzhledem k „mistrovi“ - epigonské, nevnímají, že podle stejné logiky je Jan Saudek epigonem sebe sama.

Z hlediska filmu Fotograf nejsou ovšem kvality Saudkova díla nejpodstatnější. (A to navzdory tomu, že jsme zde svědky inscenování řady známých fotografií, jež se dokonce prolnou s originály...) Důležitější je lidská, povahová stránka Jana Saudka. Nejde přitom o nějaké moralizování, týkající se fotografova chování, zejména pak — nejen mezi celebritami nijak výjimečných — promiskuitních vztahů.

Problémem je Saudkova „upřímná“ maska, póza jako životní, či alespoň profesní program. Fotografovy „osudy“ a peripetie osobních vztahů plní už léta bulvár (což u nás není zdaleka jen Blesk), takže veřejností je vnímán prizmatem těchto uměle pěstovaných „kauz“.

Jako pokračování — a svým způsobem vyvrcholení — této Saudkovy sebeprezentace se jeví film Fotograf. Jakkoli tvůrce tvrdí, že scénář psal pro peníze, lze to vnímat jen jako další mystifikační prohlášení. Chci se vám jevit takto, a příště třeba zase trochu odlišně, tuhle hru už režíruje a hraje Saudek s médii skoro čtvrtstoletí a leckomu — pochopitelně ne všem — se už za tu dobu omrzela.

↗

Film Fotograf není jen pocta, ale přímo reklama na Jana Saudka. Foto pl.wikipedia.org

Horší ovšem je, že fotograf si ve filmu zcela nepokrytě vyřizuje účty se svou bývalou spolupracovnicí a milenkou, což potvrzuje nejen filmový příběh, ale i explicitní výroky, které při této příležitosti Saudek trousí (že jej Sára okradla, že se film měl jmenoval „starý prase, mladá svině“ atd.) Což se nemusí jevit vkusné, ale dá se to koneckonců pochopit. Nepochopitelné je však něco jiného: že na to přistoupila režisérka filmu Irena Pavlásková. 

Většina z nás zná z vlastní zkušenosti situaci, kdy nás nějaký přítel či známý zatahoval do svých sporů, zejména peněžních a soudních, a vynucoval si naše stanovisko: zpravidla nás to nepotěšilo a cítili jsme se trapně.

Stejně tak soudný divák nemá nejmenší chuť rozsuzovat dosti nechutnou při Saudka s jeho expřítelkyní ohledně — údajně — odcizených negativů fotografií, tajně na sebe přepsaných nemovitostí apod. Ostatně i kdyby někdo chtěl tyto případy rozklíčovat, chyběly by mu k tomu relevantní podklady. Těmi může disponovat soud, ostatní lidé jsou víceméně v situaci „věřím — nevěřím“.

Celá příběhová linie filmové Líby Holé alias Ráchel (hraje Marie Málková) trpí tím, že je jednostrannou interpretací — ať už pravdivou nebo pomluvou (viz výše) — vztahů mezi reálnou Šárkou Směšnou alias Sárou Saudkovou a Janem Saudkem. Že se v ní místo obecného tématu zneužití důvěry sugeruje dojem popisu „skutečnosti“.

Málo platný je pak přesvědčivě ztvárněný přerod obdivovatelky v „mrchu“, na němž má zásluhu jak herečka, tak i režisérka, variující podobný vývoj hlavní hrdinky ze své filmové prvotiny Čas sluhů (1989).

Způsob, jakým Jan Saudek ventiluje své soukromé problémy není pochopitelně v umění ničím neobvyklým. Srovnáme-li Fotografa s dvěma jinými díly, popisujícími příběh žijících osobností, snímky Lid versus Larry Flynt (Miloš Forman, 1996) a Kajínek (Petr Jákl ml., 2010), najdeme mezi nimi značné rozdíly (především v kvalitě), avšak jeden společný rys: tvůrci podlehli kouzlu portrétovaných osobností a změnili svoje filmy v jejich obhajobu až oslavu.

Častý je podobný přístup především v literatuře, přičemž nemáme na mysli jen různé (auto)biografie, psané najatými novináři za dohledu samotných umělců.

Spíše vzpomeňme, jak Jakub Deml činil tématem svého psaní vztahy k ženám a přátelům — a zejména bouřlivé rozchody s nimi. Nebo jak čtenářům předestřeli svůj úhel pohledu na vzájemný milostný vztah Ludvík Vaculík (v románu Jak se dělá chlapec) a Lenka Procházková (ve Smolné knize). Umělecký výsledek je ovšem závislý na tom, jak tvůrce dokáže svůj problém zobecnit a konkrétní inspiraci a předobrazy přesáhnout.

Geniální umělec, jeho obdivovatelky a zlatokopky

Otázkou ovšem je, co z filmu Fotograf zbyde, odmyslíme-li si exploatační linii úskočné Líby Holé. Je v něm pochopitelně titulní postava, jedinečně talentovaný, fanfarónský, galantní a zjevně neodolatelný kumštýř. Není tedy divu, že má k dispozici — k práci i zábavě — početný harém žen všech věkových kategorií a tělesných proporcí (hlavně ovšem dam notně korpulentních).

Něco takového jistě není důvod — a ani není funkční — v rámci filmu odsuzovat. Povážlivé však je, když podobný hrdina není pouze předmětem obdivu filmových postav, ale i režisérky filmu. (K tomu slouží nejen pasáže, v nichž to hrdina „umí s ženami“, ale i reminiscence na dětství v koncentračním táboře a výslechy u StB, v nichž je vzdorující obětí.) Ostatně tento dojem nevzbuzuje jen film, ale i uctivé až devótní vyjadřování Ireny Pavláskové o Janu Saudkovi.

Ortodoxní feministky by měly označit film Fotograf za sexistický a androkratický, my, kteří ortodoxní nejsme a „pouze“ si žen vážíme a nesouhlasíme s jejich leckde přetrvávajícím nerovnoprávným postavením, označíme snímek za ženy snižující a poplatný stereotypům o „žárlivých samičkách“. A nic na tom nemění, že jej natočila žena.

Ostatně výroky Jana Saudka při prezentaci filmu „dejte si pozor na ženy“ a aby si při styku s nimi „muži dali pozor na své věci“ by na Západě zřejmě vyvolaly menší skandál, pohoršení a omluvu umělce. Jsme však dosud na Východě (i když si to pořád nechceme plně přiznat) a podobné žvásty nevzbudí sebemenší pozornost, neřku-li odpor...

↗

Problémem je Saudkova „upřímná“ maska, póza jako životní, či alespoň profesní program. Karolína Černá - FilmCZ.Info, Wikimedia Commons

Režisérka zjevně spoléhala na to, že obsazením hlavní role vyřeší všechny filmové, zejména narativní problémy. Karel Roden — s kterým Pavlásková spolupracuje opakovaně — je bezpochyby jeden z nejlepších a nejvíce variabilních českých herců. Ačkoli se Saudkovi nepodobá — zjevem a zřejmě ani povahou — napodobuje jej zdatně. I kdyby byl ale sebevíce přesvědčivý a charismatický, odstranit nedostatky a negativní rysy filmového scénáře nemohlo být v jeho silách.

Největší prohra filmu Fotograf spočívá v tom, že tvůrci neprojevili nad konkrétním příběhem a tématem sebemenší nadhled. Nepřidali nápady, jež by třeba děj vzdálily skutečným osobám, ale byly by pro diváka překvapivé a měly by hlubší význam a širší vypovídací schopnost.

Přitom se nabízela možnost ukázat postavu hédonistického a sebestředného umělce morálně ambivalentně a „odkouzlit“ jej: naznačit, co je za tím kouzlem a jestli by nemohlo být falešné, a někdy též nebezpečné sobě, vlastnímu dílu — i druhým.

Biografický film je riskantním žánrem. Nic na tom nemění fakt, že v současné době zažívá nebývalou popularitu a konjunkturu. (Vzpomeňme jen snímky Kód Enigmy, Teorie všeho a Selma, nominované letos na Oscary, či hned dva nedávné francouzské filmy, věnované osobnosti módního návrháře Yves Saint Laurenta...)

S nebezpečím, že snímek bude vnímán přednostně jako informace o konkrétním člověku a nikoli obecnější výpověď, se vyrovnávají tvůrci pomocí různých metod, strategií a pochopitelně s nejrůznějším zdarem.

Irena Pavlásková v této zkoušce neuspěla. Filmem Fotograf natočila nejen poctu, ale přímo reklamu na Jana Saudka. Pracovala podle jeho zadání, pod jeho manipulativní taktovkou. (Stranou přitom ponecháváme zaplevelení snímku product placementem, v čemž ale bohužel není Fotograf v současné české kinematografii žádnou výjimkou.)

Režisérka natočila film, který — přes dlouhou stopáž — může pobavit a proto si jistě najde své diváky. Z hlediska úsilí o současný filmový tvar a podstatnou výpověď o dnešku je však bezcenný: vlastně zůstává fotografií bez nadhledu a nápadu. Tedy těch vlastností, jež alespoň některé starší snímky Jana Saudka nebyly prosty...