Budování farmy je asi nejlepší z her na mém obstarožním mobilu. Navíc to, že ji docela dobře zvládám, je snad jediná věc, za niž mě můj desetiletý syn nepokrytě obdivuje. Ovšem úkoly, které máte na jednotlivých úrovních hry plnit, jsou někdy vymyšlené dost zvláštně.

Máte třeba deset hus a pět ovcí, ale cílem je vyprodukovat kanystr kravského mléka. K tomu navíc do začátku ledaskdy nedostanete žádné peníze, takže hrozí, že vám husy a ovce během chvilky pochcípají hlady. Musíte je tedy okamžitě začít rozprodávat, ale zase ne úplně překotně.

Nějaké si musíte nechat, aby vám dávaly vejce a přízi, které bude postupně odprodávat, a časem si tak budete moci konečně pořídit tu krávu, bez níž nesplníte to, co po vás Systém žádá, a co přitom vůbec neodpovídá vstupním podmínkám, do kterých vás Systém staví.

Jelikož hru vyvinula ruská firma, mohly by se člověku na jazyk snadno vloudit uštěpačné poznámky o plánovaném hospodářství, pětiletkách a obracení toků sibiřských řek. Jenže to by nebylo spravedlivé. Takový příkaznický postoj ke skutečnosti se totiž rozhodně neomezuje na ten či onen politický režim. Jeho různorodé projevy najdeme všude kolem sebe i dnes.

A nemusíme hned svádět řeč k monstrózním developerským projektům. Stačí třeba drobný příklad z naší čtvrti. V jednom nárožním domě se nedávno uvolnily rozlehlé obecní prostory. Mohla tam vzniknout nová restaurace, kavárna nebo nějaká kulturní instituce. Místo toho se tam usídlil exkluzivní běžecký klub, kde za jednorázové vstupné zaplatíte dvě stě korun a za celoroční členství pět tisíc.