Budování farmy je asi nejlepší z her na mém obstarožním mobilu. Navíc to, že ji docela dobře zvládám, je snad jediná věc, za niž mě můj desetiletý syn nepokrytě obdivuje. Ovšem úkoly, které máte na jednotlivých úrovních hry plnit, jsou někdy vymyšlené dost zvláštně.

Máte třeba deset hus a pět ovcí, ale cílem je vyprodukovat kanystr kravského mléka. K tomu navíc do začátku ledaskdy nedostanete žádné peníze, takže hrozí, že vám husy a ovce během chvilky pochcípají hlady. Musíte je tedy okamžitě začít rozprodávat, ale zase ne úplně překotně.

Nějaké si musíte nechat, aby vám dávaly vejce a přízi, které bude postupně odprodávat, a časem si tak budete moci konečně pořídit tu krávu, bez níž nesplníte to, co po vás Systém žádá, a co přitom vůbec neodpovídá vstupním podmínkám, do kterých vás Systém staví.

Jelikož hru vyvinula ruská firma, mohly by se člověku na jazyk snadno vloudit uštěpačné poznámky o plánovaném hospodářství, pětiletkách a obracení toků sibiřských řek. Jenže to by nebylo spravedlivé. Takový příkaznický postoj ke skutečnosti se totiž rozhodně neomezuje na ten či onen politický režim. Jeho různorodé projevy najdeme všude kolem sebe i dnes.

A nemusíme hned svádět řeč k monstrózním developerským projektům. Stačí třeba drobný příklad z naší čtvrti. V jednom nárožním domě se nedávno uvolnily rozlehlé obecní prostory. Mohla tam vzniknout nová restaurace, kavárna nebo nějaká kulturní instituce. Místo toho se tam usídlil exkluzivní běžecký klub, kde za jednorázové vstupné zaplatíte dvě stě korun a za celoroční členství pět tisíc.

Je těžké pojmenovat, co na tom vlastně člověku vadí, a neupadnout přitom do moralizování, lyrizování nebo ideologizování. Určitě hraje roli místo samotné: příjemné nároží na hlavní ulici, kde chodí hodně lidí a jezdí málo aut. Prostory jsou navíc kolem dokola prosklené, a přímo by tak kolemjdoucí vybízely ke vstupu — nebýt nepřátelské bariéry placeného členství.

Určitě jde také o absurditu toho, že se něco tak prostinkého, jako je běh, obklopí tučnou vrstvou snobství, reklamy a peněz.

Těžké by bylo odpovědět i na otázku, jestli se tedy běžecké kluby mají pokládat za něco špatného. Někdy patrně ano, a jindy zase ne — záleží na místě, času a spoustě dalších okolností. Vlastně ani nejde o to, že bychom se snažili běžecké kluby nějak „objektivně“ posuzovat. A ani bychom se o to neměli pokoušet, protože pak by se nám třeba pomaloučku polehoučku zachtělo autoritativně určovat, které z nich jsou „dobré“ a které „špatné“.

To by případně mohlo vést i k všelijakým směšným nebo strašným koncům. Hlavně bychom ale upadli právě do toho příkaznictví, které se nám zpočátku protivilo.

Spíš než s mravním nebo právním posuzováním tu máme co do činění s jakousi vnímavostí, která se trochu podobá hudebnímu sluchu, jazykovému citu nebo smyslu pro humor.

Stejně jako se různým lidem líbí různé vtipy, tak se i lidé vybavení vnímavostí k okolnímu prostředí ledaskdy neshodnou na tom, co je „citlivé“, a co už ne. Můžou se o to třeba i do krve pohádat. Přesto však budou mít vždycky mnohem víc společného mezi sebou než s těmi, jimž taková vnímavost schází.

Není snadné popsat, jak se tato vnímavost projevuje, jelikož náš jazyk je navyklý odlišovat „objektivní“ fakta a „subjektivní“ pocity — a zde se pohybujeme v hraniční oblasti mezi subjektivitou a objektivitou.

Nějak to souvisí s rytmy a tvary věcí: nevnímat skutečnost jako neforemnou masu nebo prázdnotu určenou k libovolnému zaplnění.

Souvisí to také — další podoba rytmu — s ustavičným pohybem mezi Já a Ty, mezi otázkou a odpovědí. Tady je zase potřeba si dát pozor, abychom neupadli do dogmatické duchařiny: protože skutečnost pochopitelně nemluví. Jenže přesto nám ustavičně něco říká. Oblast tohoto výmluvného mlčení je další hraniční končinou, kam nám ona zmiňovaná vnímavost zavádí.

Je to pěšina dole v parku, která si zkrátka říká o to, aby tam lidé chodili běhat. Říká si o to už desítky let a naprosto zřetelně, ačkoliv na ní nikde nenarazíte na cedule s nápisem „běžecký okruh“.

Je to cesta z Horské Kvildy na Zhůří a tisíce dalších cest s jakýmsi vnitřním rytmem, kterému se nohy chodce během pár kroků spontánně přizpůsobí, a s úlevou se tak oprostí od rozplizlosti předchozích nudných úseků.

Je to starý dům, o který se člověk stará; tu něco ubere, tam zase přidá, onde třeba i velký kus ubourá — ale ustavičně se ptá nejen na to, co potřebuji já, ale i na to, oč si říká dům.

Ale vysvětlujte tohle všechno vývojářům, kteří vám zaplaví displej mobilu husami a ovcemi, a pak vás nutí šupem dodat kanystr kravského mléka.