Napadlo mě, že ten špinavý ponurý kout naproti přes ulici by se měl vyčistit. Lépe než odpadky by se tam vyjímalo malé dětské hřiště. To by se určitě dětem líbilo, i mé tříleté dceři. Protože to nebyla jediná věc v mém nejbližším okolí, kterou jsem považovala za nutné změnit, nezvolila jsem tentokrát k prosazení petici, ani jinou občanskou iniciativu. Rozhodla jsem se vstoupit do politiky. Nebudu přece pořád jen čekat, zda ten kout upraví někdo jiný, o dalších plánech ani nemluvě.

Je zřejmé, že pokud se nestanu členkou rady města, pravděpodobnost, že cokoli ve větší míře ovlivním, je příliš nízká. Postup je tedy následující: vstoupit do strany, před volbami se dostat na kandidátku, a to na co nejvyšší možné místo, pokusit se získat ve volbách co nejvíce hlasů pro svou stranu, zasadit se v před- i povolebních vyjednáváních o to, abychom byli koaliční stranou, a poté straníky i koaliční partnery přesvědčit, že radní mám být právě já a že z rozpočtu potřebuji uvolnit tolik a tolik peněz. Jak prosté.

Prvních třicet stranických schůzí různého typu, každá trvá průměrně dvě hodiny. Poté přichází okamžik sestavování kandidátky. „Ve straně nejsi příliš dlouho, počkej si do příštího období“. Za čtyři roky a 132 schůzí se dostávám na kandidátní listinu. Dokonce na volitelné místo. Samozřejmě matadoři, kteří atakují odschůzovanou tisícovku a dalších tisíc neformálních jednání, jsou na kandidátce přede mnou.

Začínáme se připravovat na předvolební kampaň, píšeme politický program pro nové volební období. Pozor! Teď přichází další přelomový okamžik. Všechny motivy, kvůli nimž jsem vstoupila do aktivní politiky, je nutné po těch letech nezapomenout a zapsat do programu. V případě, že se dostanu do rady města, by se těžko prosazovalo něco, s čím se neidentifikuje strana, jejíž jsem členkou.

Ke každé programové kapitole funguje pracovní skupina, v níž své návrhy musím obhájit. Většina lidí z města touto dobou ještě ani netuší, že za pár měsíců budou nějaké komunální volby. A já netuším, zda ze mě bude radní. Přesto nasazuji další hodiny a hodiny svého času.

Když jsem přesvědčila spolustraníky o sobě i o svých programových námětech, začínám přesvědčovat občany svého města, aby v blížících se volbách volili naši stranu. Snažím se nemyslet na paletu možných náhod, která je dost široká na to, aby mohla vše zhatit. K těmto náhodám patří třeba i počasí v den voleb.

Bude-li hezky, odjedou lidé na chatu a nebudou volit? K čemu potom budou stovky hodin, které jsem strávila nejdříve po schůzích a potom v ulicích představováním našich programových priorit a dalšími debatami ve skutečném i virtuálním prostoru s možnými voliči a voličkami?

Den voleb. Další uplynulé roky života plné schůzí, stranických konferencí, individuálních schůzek a debat s obyvateli města se smrsknou do jednoduché číselné podoby. Výsledek jednociferný či dvouciferný? Tak to nevyšlo, nevadí, opozice je také fajn.

Předchozí drama se opakuje každé čtyři roky. Nakonec se hvězdy sejdou a po dvou volebních obdobích v opozici se stanu radní, máme však smůlu na (bohužel dominantního) koaličního partnera, který odmítá investovat peníze do čehokoliv jiného než do festivalů jídla, kamerového systému a modrých nafukovacích slonů. Při dalších volbách bylo deštivo a nám se zadařilo.

V koalici hrajeme prim a já dokonce zůstávám ve svém resortu. Začíná boj s projektanty, architekty, stavebními předpisy a úřednickým aparátem. Vyjednávání o rozpočtu také není jednoduché a po dva roky se pro nedostatek peněz suší projektová dokumentace v šuplíku.

Je rok 2030 a mé vysněné dětské hřiště vítá první návštěvníky. Mám obrovskou radost. Jen má dcera není z hřiště odvázaná tak, jak jsem zpočátku očekávala. Slíbila mi alespoň, že se během svaťáku na tom hřišti bude učit na maturitu. Ale co bychom neudělali pro ...vnoučata, že?