Napadlo mě, že ten špinavý ponurý kout naproti přes ulici by se měl vyčistit. Lépe než odpadky by se tam vyjímalo malé dětské hřiště. To by se určitě dětem líbilo, i mé tříleté dceři. Protože to nebyla jediná věc v mém nejbližším okolí, kterou jsem považovala za nutné změnit, nezvolila jsem tentokrát k prosazení petici, ani jinou občanskou iniciativu. Rozhodla jsem se vstoupit do politiky. Nebudu přece pořád jen čekat, zda ten kout upraví někdo jiný, o dalších plánech ani nemluvě.

Je zřejmé, že pokud se nestanu členkou rady města, pravděpodobnost, že cokoli ve větší míře ovlivním, je příliš nízká. Postup je tedy následující: vstoupit do strany, před volbami se dostat na kandidátku, a to na co nejvyšší možné místo, pokusit se získat ve volbách co nejvíce hlasů pro svou stranu, zasadit se v před- i povolebních vyjednáváních o to, abychom byli koaliční stranou, a poté straníky i koaliční partnery přesvědčit, že radní mám být právě já a že z rozpočtu potřebuji uvolnit tolik a tolik peněz. Jak prosté.

Prvních třicet stranických schůzí různého typu, každá trvá průměrně dvě hodiny. Poté přichází okamžik sestavování kandidátky. „Ve straně nejsi příliš dlouho, počkej si do příštího období“. Za čtyři roky a 132 schůzí se dostávám na kandidátní listinu. Dokonce na volitelné místo. Samozřejmě matadoři, kteří atakují odschůzovanou tisícovku a dalších tisíc neformálních jednání, jsou na kandidátce přede mnou.