Vážení gentlemani,

obracím se na Vás jako novinář a živnostník, šéfredaktor a vydavatel internetového Deníku Referendum. A obracím se na Vás proto, že jste již po několik let dvěma nejvýraznějšími postavami české fotbalové reprezentace.

Obracím se na Vás ale také proto, že oba žijete v Londýně, multikulturní světové metropoli, kde působíte ve dvou nejslavnějších a nejúspěšnějších tamějších klubech (fanoušci Tottenhamu prominou). Obě okolnosti — světová multikulturní metropole i Vaše mimořádné fotbalové kvality — jsou, jak záhy osvětlím, z hlediska toho, proč vám píšu, důležité.

Možná víte, že naší vlastí prošla zpráva o politováníhodném případu romského fotbalového klubu FK Roma Junior z Děčína, který je účastníkem III. třídy okresního přeboru. Jak napsali kolegové v ústecké Mladé frontě Dnes, Romský klub vyhrává, aniž by kopl do míče. Soupeři s ním odmítají hrát.

To se děje v době, kdy UEFA vede velkolepou kampaň No to racism a kdy žádný evropský klub, kam až paměť sahá, nevyhrál Ligu mistrů, aniž by za něj ve finále nenastoupil alespoň jeden hráč tmavé pleti. Vzácní pánové, umíte si představit, že by v nějaké lokální britské soutěži byl místní klub bojkotován jen proto, že za něj nastupují výhradně muslimové či černoši?

Je to právě tato skandální nepatřičnost počínání soupeřů FK Roma Junior, která vedla k tomu, že se zaměstnanci zahraničních ambasád v České republice rozhodli nastavit nám zrcadlo, do nějž zajisté nebude úplně příjemný pohled. Připravují s klubem FK Roma Junior přátelské utkání, jehož smyslem je ukázat to, že diskriminační a segregační praktiky nemají mít ve světovém sportu, ale jistě ani ne v současné Evropě, žádné místo.

Jenomže to víte… Zápas s pracovníky zahraničních ambasád se odčutá, osvícení cizinci i utiskovaní děčínští Romové se na něm ne zcela neprávem shodnou, že my Češi jsme vesměs zabednění, zaostalí ňoumové, a to bude vše. Poměry v naší společnosti se k ničemu nepohnou.

A to by byla škoda — jako neproměnit penaltu. Právě to mě přivedlo k myšlence, kterou s dovolením musím uvést malou osobní poznámkou.

Již několik let provozujeme s přáteli z redakce a jejího okolí maličký fotbalový klub, hrajeme jen v tělocvičně a pro radost. Poněvadž naše noviny se snaží být platformou znevýhodněných skupin ve společnosti, často naši kritici označují Deník Referendum za noviny vyhraněně levicové. Tak to ale není, snažíme se hovořit v českých poměrech z podobných pozic, z jakých mluví v Anglii Guardian, jen naše prostředky jsou proti němu pranepatrné.

Náš sváteční fotbalový klub jsme proto se zřejmou sebeironií a nadsázkou pojmenovali FC Revoluce Brno. Trénujeme každou středu a s velkým zaujetím. A také my hodláme vyzvat romský tým FK Roma Junior k přátelskému zápasu.

Zde se konečně dostávám ke své žádosti. Jsme novináři, intelektuálové. I když vzhledem k této naší charakteristice, dokáží někteří z nás tu a tam předvést s míčem i docela pohledný kousek, proti jedenáctce běhavých Romů na velkém hřišti budeme mít dozajista menší šance, než by měla Zbrojovka na Arsenalu nebo na Chelsea.

Proto vás chci požádat, zda byste k jednomu jedinému zápasu nenastoupili s námi jako naše posily. Pane Čechu, Vy byste, jako tenkrát v Německu s Ghanou, mohl zabránit ostudě, a Vy, pane Rosický, byste zase třeba mohl něco vykouzlit, abychom se tu a tam i podívali za půlící čáru. Jsem si jist, že můj kolega Dostál, který jako junior hrál dokonce první ligu za Hradec Králové, by Vám s radostí přenechal roli playmakera.

Co do termínů, nemám pochyb o tom, že jak náš tým, tak Romové v Děčíně se vám veleochotně přizpůsobíme; možná byste si mohli odskočit na tuhle milou akci na počátku příštího reprezentačního srazu.

Jistě chápete, že tu nejde jen o uchování sportovní cti mé a přátel z mého týmu. Vposledku se nejedná o nic menšího než o to, zda se naše země bude kultivovat v tolerantní multikulturní společnost podobnou té britské či jiným evropským, anebo zda se budeme čím dál tím víc propadat do zapšklého nenávistného marasmu, který by v Evropě 21. století opravdu neměl mít žádný prostor.

Vztahy mezi Romy a českou většinou jsou u nás čím dál napjatější. Vloni už se chvílemi opravdu zdálo, že se tu čeká na pogrom. Změnit neblahé tendence tu nepůjde bez odvahy, tvořivosti a podaných rukou — jako před začátkem a na konci sportovního utkání.

Pánové, reprezentanti,

v této debatě o charakteru české společnosti vás potřebujeme jako posily. Proto pevně věřím, že mému pozvání budete moci vyhovět.

V dokonalé úctě, Váš

Jakub Patočka