„Nenávidím válku,“ říká mi Kódži Hosokava. Stojíme u Atomového dómu v japonské Hirošimě, zbytků kostry čtyřpatrové budovy, která stojí na okraji parku míru. Když 6. srpna 1945, v 8:15 ráno Spojené státy shodili na Hirošimu jadernou bombu, byla to jedna z mála budov, které zůstaly stát.

O tři dny později shodili USA druhou jadernou bombu na Nagasaki. Zemřely stovky tisíc civilistů — mnoho okamžitě, a ještě mnohem víc pomalu na následky vážných popálenin a toho, co se později začalo označovat nemoc z ozáření.

Letos v létě svět v hrůze sleduje zuřící válečné konflikty, jež zanechávají spoušť od Libye přes Gazu po Sýrii, Irák, Afghánistán a Ukrajinu. A jaderné hlavice nikdy neleží od zabitých a zraněných příliš daleko; čekají na tu strašnou chvíli, kdy arogance, nehoda či krutost rozpoutá příští jaderný útok. „Nenávidím válku,“ opakuje Hosokava, „válka dělá z lidí šílence.“

Kódžimu Hosokavovi bylo v roce 1945 sedmnáct let a pracoval v budově telefonní ústředny, sotva tři kilometry od epicentra výbuchu. „Přežil jsem zázrakem,“ říká mi. Jeho třináctiletá sestra tolik štěstí neměla: „Byla... nedaleko hypocentra, přímo vystavena bombě. S učitelkou a dalšími studenty. Bylo tam s ní dohromady 228 lidí.“ Zemřeli všichni.

Kráčíme spolu parkem k budově muzea. Tam jsou vystaveny obrazy smrti: stíny obětí vypálené do stěn domů, fotografie planoucího chaosu, obětí radiace. I po sedmi desetiletích se Hosokavovi oči zaplní slzami, jakmile si na to vzpomene. „Nejvíc v celém životě mne rmoutí, že moji mladší sestru zabila atomová bomba,“ říká.

Den před setkáním s Kódžim Hosokavou jsem v Tokiu usedla k rozhovoru s Kenzaburem Óem, laureátem Nobelovy ceny za literaturu. V roce 1945 mu bylo deset. „Zkušenost s bombardováním Hirošimy a Nagasaki byla pro Japonsko horší katastrofou, než cokoliv co jsme poznali před tím,“ řekl mi. „Vědomí, že tohle musíme přežít, překonat to a vzpamatovat se z toho, bylo hrozně silné.“

Kenzaburó Óe, kterému bude brzy osmdesát, hluboce uvažuje o tom, jak se jaderné útoky vztahují k havárii ve Fukušimě, jaderné elektrárně, jejíž reaktory prodělaly částečné roztavení po ničivém zemětřesení a vlně tsunami, které Japonsko zasáhly 11. března 2011. Francouzskému deníku Le Monde spisovatel pověděl: „Na Hirošimu nikdy nesmíme zapomenout: je to katastrofa mnohem závažnější než přírodní pohromy, protože za ni vinu nese člověk. Opakovat ji, stejně jako znevažovat cenu lidského života provozováním jaderných elektráren, je nejhorší zradou památky obětí Hirošimy.“