„Nenávidím válku,“ říká mi Kódži Hosokava. Stojíme u Atomového dómu v japonské Hirošimě, zbytků kostry čtyřpatrové budovy, která stojí na okraji parku míru. Když 6. srpna 1945, v 8:15 ráno Spojené státy shodili na Hirošimu jadernou bombu, byla to jedna z mála budov, které zůstaly stát.

O tři dny později shodili USA druhou jadernou bombu na Nagasaki. Zemřely stovky tisíc civilistů — mnoho okamžitě, a ještě mnohem víc pomalu na následky vážných popálenin a toho, co se později začalo označovat nemoc z ozáření.

Letos v létě svět v hrůze sleduje zuřící válečné konflikty, jež zanechávají spoušť od Libye přes Gazu po Sýrii, Irák, Afghánistán a Ukrajinu. A jaderné hlavice nikdy neleží od zabitých a zraněných příliš daleko; čekají na tu strašnou chvíli, kdy arogance, nehoda či krutost rozpoutá příští jaderný útok. „Nenávidím válku,“ opakuje Hosokava, „válka dělá z lidí šílence.“

Kódžimu Hosokavovi bylo v roce 1945 sedmnáct let a pracoval v budově telefonní ústředny, sotva tři kilometry od epicentra výbuchu. „Přežil jsem zázrakem,“ říká mi. Jeho třináctiletá sestra tolik štěstí neměla: „Byla... nedaleko hypocentra, přímo vystavena bombě. S učitelkou a dalšími studenty. Bylo tam s ní dohromady 228 lidí.“ Zemřeli všichni.

Kráčíme spolu parkem k budově muzea. Tam jsou vystaveny obrazy smrti: stíny obětí vypálené do stěn domů, fotografie planoucího chaosu, obětí radiace. I po sedmi desetiletích se Hosokavovi oči zaplní slzami, jakmile si na to vzpomene. „Nejvíc v celém životě mne rmoutí, že moji mladší sestru zabila atomová bomba,“ říká.

Den před setkáním s Kódžim Hosokavou jsem v Tokiu usedla k rozhovoru s Kenzaburem Óem, laureátem Nobelovy ceny za literaturu. V roce 1945 mu bylo deset. „Zkušenost s bombardováním Hirošimy a Nagasaki byla pro Japonsko horší katastrofou, než cokoliv co jsme poznali před tím,“ řekl mi. „Vědomí, že tohle musíme přežít, překonat to a vzpamatovat se z toho, bylo hrozně silné.“

Kenzaburó Óe, kterému bude brzy osmdesát, hluboce uvažuje o tom, jak se jaderné útoky vztahují k havárii ve Fukušimě, jaderné elektrárně, jejíž reaktory prodělaly částečné roztavení po ničivém zemětřesení a vlně tsunami, které Japonsko zasáhly 11. března 2011. Francouzskému deníku Le Monde spisovatel pověděl: „Na Hirošimu nikdy nesmíme zapomenout: je to katastrofa mnohem závažnější než přírodní pohromy, protože za ni vinu nese člověk. Opakovat ji, stejně jako znevažovat cenu lidského života provozováním jaderných elektráren, je nejhorší zradou památky obětí Hirošimy.“

Po havárii ve Fukušimě Óe prohlásil: „Všichni Japonci cítí strašnou lítost... atmosféra v Japonsku je téměř stejná jako po zničení Hirošimy na konci války. Kvůli této atmosféře vláda (v roce 2011), v souladu s přáním japonského lidu, slíbila odstranit a vyřadit z provozu dalších padesát japonských jaderných elektráren.“

Přeživší jaderných výbuchů jako Kódži Hosokava, spisovatelé jako Kenzaburo Óe a stovky tisíc dalších, nyní starců, zažili zrod jaderného věku v roce 1945 a nedávno byli svědky jeho ničivého potenciálu znovu, ve Fukušimě. Arzenály jaderných zbraní i sama jaderná energetika představují dvě strašlivé hrozby pro lidstvo, jedná se ale o propojené hrozby: vedlejší produkty některých elektráren jsou materiálem použitelným k výrobě jaderných hlavic.

A jaderné katastrofy jsou příšerně ničivé, ať už je přivodí válka, teroristický čin nebo roztavení jaderného reaktoru. V žádném případě ale nejsou nevyhnutelné. Potřebujeme začít myslet jinak. Svět se musí zbavit jaderných zbraní a přejít k bezpečné, obnovitelné energii.

Když opouštíme Památník míru v Hirošimě, Kódži Hosokava mě zastaví. Pohlédne mi do očí a říká, abych na oběti bomby nezapomněla: „Žili tu lidé. Žili tu.“

Z originálu Hiroshima and Nagasaki, 69 years later, publikovaného deníkem CommonDreams.org přeložil Josef Patočka.