„Nenávidím válku,“ říká mi Kódži Hosokava. Stojíme u Atomového dómu v japonské Hirošimě, zbytků kostry čtyřpatrové budovy, která stojí na okraji parku míru. Když 6. srpna 1945, v 8:15 ráno Spojené státy shodili na Hirošimu jadernou bombu, byla to jedna z mála budov, které zůstaly stát.

O tři dny později shodili USA druhou jadernou bombu na Nagasaki. Zemřely stovky tisíc civilistů — mnoho okamžitě, a ještě mnohem víc pomalu na následky vážných popálenin a toho, co se později začalo označovat nemoc z ozáření.

Letos v létě svět v hrůze sleduje zuřící válečné konflikty, jež zanechávají spoušť od Libye přes Gazu po Sýrii, Irák, Afghánistán a Ukrajinu. A jaderné hlavice nikdy neleží od zabitých a zraněných příliš daleko; čekají na tu strašnou chvíli, kdy arogance, nehoda či krutost rozpoutá příští jaderný útok. „Nenávidím válku,“ opakuje Hosokava, „válka dělá z lidí šílence.“