ODS a TOP 09/STAN představují standardní pravicovou opozici. Nejsou však opozicí jedinou, jak by se mohlo zdát pasivním konzumentům hlavního mediálního proudu, včetně veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Opozičními subjekty jsou i KSČM a Úsvit přímé demokracie. Co uvést o nich?

Obě formace se vymezují jak vůči pravici, jež zde vládla do loňského roku, tak vůči stávající středo-levé koalici ČSSD-ANO-KDU-ČSL. Komunisté jsou trvalkou, stranou na české poměry nezvykle konzistentní. S Úsvitem to je komplikovanější.

Jeho rétorika je výrazně sociální, čímž se odlišuje od klasické pravice, ale i výrazně nacionální, ba xenofobní, čímž se odlišuje od klasické levice. Krajně levicové strany vynikají internacionalismem hraničícím až s anarchismem. Úsvitu by tudíž lépe slušela krajně pravicová škatulka. Leč utápět se v nálepkách není podstatné. Jde zkrátka o uskupení extrémní, opírající se o vyřídilku lídra (Tomia Okamury) a program napěchovaný jednoduchými odpověďmi na složité otázky.

Sobotkovu vládu je snazší kritizovat zprava. Rukopis levicové ČSSD je patrný zejména na sociálně zaměřené legislativě. Zatímco konzervativec se nad tím otřese podobně jako nad posilováním role a struktur státu, voliči komunistů či Úsvitu důvod k nářkům nemají. Na jejich hněv zabírají jiné spouštěče. Například zahraniční politika příliš orientovaná na evropskou spolupráci. Stoupenci extrémních a populistických partají mají spadeno na Brusel a o to vstřícněji naslouchají Moskvě. Proto jsou hlasitě slyšet v debatách o ukrajinské krizi.

Živnou půdu mají komunisté s Úsvitem i tam, kde je sociální demokracie limitována při plnění svých předvolebních slibů. K nim patřila revize církevních restitucí, jež vyšuměla do ztracena. KSČM ani Úsvit se ale této karty vzdát nehodlá. Odtud také mimořádná schůze Poslanecké sněmovny svolaná na žádost čtyřiceti čtyř zákonodárců těchto stran, kteří mají podezření, že se snížily nároky na podklady potřebné k vydávání církevního majetku. Ve skutečnosti komunisté a Úsvit chtějí spíš připomenout svoji existenci, aktivitami ODS a TOP 09/STAN nezřídka zastiňovanou.

Smůlou „alternativní“ opozice je nedostatek silných řečníků, schopných konkurovat takovému Miroslavu Kalouskovi. Úsvit stojí a padá s Tomiem Okamurou. KSČM je sice plná pracantů, vesměs ale mediálně neatraktivních. Prostředím, kde se oba týmy cítí jako doma, je ulice. Ta je ovšem poslední dobou prázdná - vládní koalice má na své straně, byť podmíněně, i odbory.

Situace je však pro vládu výhodná pouze zdánlivě. Bude-li obratná, dokáže se vyhraňovat proti levicovým i pravicovým kritikům a ve správné chvíli by měla umět využít ve svůj prospěch i jednu skupinu proti druhé.

Jenže nejsme uprostřed tradičního pravo-levého střetu. Ideologie selhávají a partajní značky znamenají pramálo. Dopředu vyrážejí těžko uchopitelná hnutí — kočírovaná okázalými nepolitiky, manažery, oligarchy, demagogy. A platí na ně jediný recept: respektované výsledky kompetentního vládnutí. Jim mohou uměle vyvolávané parlamentní diskuse vytvářet jen více nebo méně povedené kulisy.