Tento týden jsem narazila na příručku od profesora Bena Levina Celoplošné zlepšení vzdělávacího systém, kterou vydala Fakulta sociálních věd UK. Příručka je reflexí zkušeností, které se autorovi podařilo nashromáždit při projektu zlepšení vzdělávacího systému v Kanadě. Příručka byla také použita obecně prospěšnou společností Eduin jako diskusní text pro konferenci „Úspěch pro každého žáka“.

Kdybych chtěla být redukcionistická a podívala se na text střízlivým okem intuitivní mysli, dalo by se zkonstatovat, že je to takový pokus o vytvoření metodiky, jak umožnit vzniknout vizi, tu pak udržet a uvést do reality. „Sdílená vize, pocit sounáležitosti, a spoluodpovědnosti jsou spíše výsledkem než předpokladem kvalitního procesu; musejí být tudíž vytvořeny,“ praví se v dokumentu samém.

Něco, co bychom opravdu potřebovali, co ale nakonec většinou ztroskotává právě na tom, že hledáme metodiky, podle nichž máme tendenci postupovat mechanicky, a zavedení se postupně zúží na byrokratické plnění.

Příručka se snaží předestřít nutné kroky pro posun několika základních paradigmat současnosti v osmi kapitolách:

1. Cíle a kritéria úspěchu. Cíle musí být dlouhodobé, aby nebylo možné je použít pro hodnocení výsledků. Je třeba stanovit abstraktní cíle, k nimž není možné se vztahovat s předpokladem odměny či trestu, splnění či nesplnění. Vztah ke vzdělání by měl být budován víc jako vztah k procesu než k jednotlivým výsledkům — vztah k věci samé, nikoliv k naší úloze v něm.

2. Pozitivní přístup ke zlepšování ve všech školách a úspěch pro všechny žáky. Navodit pocit chuti a důvěry k vlastní práci, nahrazování pocitu povinnosti pocitem smyslu na všech úrovních procesu.

3. Budování kapacit. Levin zdůrazňuje nutnost budovat kapacity mezi školami i mezi učiteli. Je však nutné je budovat v prostředí škol a v samotném procesu a je třeba se vystříhat toho, aby se budování kapacit nestalo samotným cílem procesu.

4. Zapojení na mnoha úrovních a silné vedení. Zkušenosti ukazují, že mnohem důležitější než přesné naplánování, je způsob, jakým je reforma implementována do škol. Autor se znovu a znovu vrací k důrazu na nutnost spolupráce mnoha složek, tvořivosti ve vztahu k vznikajícím situacím a nutnosti vědomě vztahovat proces k základním vytyčeným cílům spoluodpovědnosti a postupné změny přístupu.

Pátý krok doporučuje dbát na učení inovacemi, šestý se znovu vrací k důrazu na omezený počet cílů a silnou vazbu na základní paradigmata změny a zároveň zdůrazňuje potřebu silného a především odhodlaného vedení. „Obvykle se stále soustředíme na hodnocení škol a vytváření žebříčků namísto toho, abychom se zaměřili na to, kterým oblastem kurikula je třeba se více věnovat, nebo jak by bylo možné zlepšit studijní výsledky.“