Tento týden jsem narazila na příručku od profesora Bena Levina Celoplošné zlepšení vzdělávacího systém, kterou vydala Fakulta sociálních věd UK. Příručka je reflexí zkušeností, které se autorovi podařilo nashromáždit při projektu zlepšení vzdělávacího systému v Kanadě. Příručka byla také použita obecně prospěšnou společností Eduin jako diskusní text pro konferenci „Úspěch pro každého žáka“.

Kdybych chtěla být redukcionistická a podívala se na text střízlivým okem intuitivní mysli, dalo by se zkonstatovat, že je to takový pokus o vytvoření metodiky, jak umožnit vzniknout vizi, tu pak udržet a uvést do reality. „Sdílená vize, pocit sounáležitosti, a spoluodpovědnosti jsou spíše výsledkem než předpokladem kvalitního procesu; musejí být tudíž vytvořeny,“ praví se v dokumentu samém.

Něco, co bychom opravdu potřebovali, co ale nakonec většinou ztroskotává právě na tom, že hledáme metodiky, podle nichž máme tendenci postupovat mechanicky, a zavedení se postupně zúží na byrokratické plnění.

Příručka se snaží předestřít nutné kroky pro posun několika základních paradigmat současnosti v osmi kapitolách:

1. Cíle a kritéria úspěchu. Cíle musí být dlouhodobé, aby nebylo možné je použít pro hodnocení výsledků. Je třeba stanovit abstraktní cíle, k nimž není možné se vztahovat s předpokladem odměny či trestu, splnění či nesplnění. Vztah ke vzdělání by měl být budován víc jako vztah k procesu než k jednotlivým výsledkům — vztah k věci samé, nikoliv k naší úloze v něm.

2. Pozitivní přístup ke zlepšování ve všech školách a úspěch pro všechny žáky. Navodit pocit chuti a důvěry k vlastní práci, nahrazování pocitu povinnosti pocitem smyslu na všech úrovních procesu.

3. Budování kapacit. Levin zdůrazňuje nutnost budovat kapacity mezi školami i mezi učiteli. Je však nutné je budovat v prostředí škol a v samotném procesu a je třeba se vystříhat toho, aby se budování kapacit nestalo samotným cílem procesu.

4. Zapojení na mnoha úrovních a silné vedení. Zkušenosti ukazují, že mnohem důležitější než přesné naplánování, je způsob, jakým je reforma implementována do škol. Autor se znovu a znovu vrací k důrazu na nutnost spolupráce mnoha složek, tvořivosti ve vztahu k vznikajícím situacím a nutnosti vědomě vztahovat proces k základním vytyčeným cílům spoluodpovědnosti a postupné změny přístupu.

Pátý krok doporučuje dbát na učení inovacemi, šestý se znovu vrací k důrazu na omezený počet cílů a silnou vazbu na základní paradigmata změny a zároveň zdůrazňuje potřebu silného a především odhodlaného vedení. „Obvykle se stále soustředíme na hodnocení škol a vytváření žebříčků namísto toho, abychom se zaměřili na to, kterým oblastem kurikula je třeba se více věnovat, nebo jak by bylo možné zlepšit studijní výsledky.“

V sedmém klade důraz na efektivní využívání zdrojů (víc nebo stejně jako na jejich navýšení). V osmém a posledním bodě se znovu vrací k otázce zavedení reformy do škol a důležitosti každého jednotlivého kroku a jeho konkrétního průběhu.

Kdybych měla hledat podklady pro ony dlouhodobé cíle, zdá se mi, že z příručky vyplývá, že je třeba naučit se přistupovat k procesu vzdělávání s předpokladem, že nejde o drezuru, ale o rozvíjení, že vzdělání a schopnost jej využívat jsou součástí komplexního vývoje jedince, a úzké specializace, spění k rychlým cílům a zadušení tvořivosti spjaté s důrazem na tresty a hodnocení negativně ovlivňuje vývoj jako celek.

Aby zapustilo tvůrčí a vitální kořeny, mělo by být vzdělání více nabídkou a cestou k porozumění než nutným penzem ke splnění pod hrozbou trestu a mělo by být zasazeno do obecného rámce spolupráce, spoluodpovědnosti, obecného prospěchu, radosti a rozšíření života.

Jenže naordinovat tohle všechno shora znamená to zpochybnit v samotném zárodku. Levin doporučuje malé týmy pod silným koordinačním vedením a co nejširšími a nejvyužívanějšími možnostmi vzájemné spolupráce. Vždy znovu klade důraz na ochotu ke spolupráci všech složek na několika základních cílech a silnou podporu vlády a médií. Situace, o které se nám může tak akorát snít.

Příručka mě velmi zaujala proto, že je prací člověka, který se o změnu školství osobně pokusil a zdá se, že do určité míry byl i úspěšný (v Ontariu se školství změnilo za jedno volební období), samotný obsah mě však utvrdil v přesvědčení, že nakonec se jádro věci ukrývá víc v jednotlivých krocích, učitelích a způsobech, jimiž je reforma zaváděna do škol, z politických postů a vyšších míst může přijít podpora a „pozitivní tlak“ vytvářený pozitivní motivací.

Co ze zpracování nepřímo vyplývá je, že pokud je reforma zaštítěna silnou osobností, která se svému úkolu plně věnuje, úspěch je možný.