Blížila se maturita a stále jsem nevěděl, na jakou vysokou školu si podat přihlášku. Jazyky jsem do hloubky prozkoumávat nechtěl, učit taky ne, neboť jsem tušil, že až zestárnu, budu nesnášet mládež. Přírodní vědy v žádném případě. Ekonomka mi připadala příliš cynická a práva nudná. Vylučovací metodou jsem dospěl k tomu, že chci studovat sociální politiku a sociální práci. Mělo to ideál i racionální stránku. Pomáhat lidem a zevnitř zušlechťovat instituce, aby lépe plnily svůj účel.Chtěl jsem do Brna. Od dětství pro mě mělo punc pupku světa. Jenže sociální politiku tady šlo studovat jen v kombinaci s dalším oborem. Hergot, teď co? Opět vylučovací metodou jsem dospěl k politologii. Umět analyzovat volební systémy a stranické ideologie, to se vždycky hodí. Přijel jsem na přijímačky, se znalostmi prachbídnými. Zkoušející docent Barša to diagnostikoval briskně. Základní teze Charlese Louise Montesquieu. Nic? Teorie přímé demokracie podle Rousseaua. Nic? Tak alespoň něco o Johnu Stuartu Millovi. Taky nic? Tak nashledanou.Sociální práci jsem studovat začal, ale jen na vyšší odborné škole. Štvalo mě to. Potřebuji přece vejšku, abych ty instituce mohl jednou řídit. Takhle v té hierarchii skončím kdesi uprostřed. Tam nás jakási dívka učila sociologii. Budoucí sociální pracovnice dost prskaly, ale mě to kritické a podvratné myšlení o společnosti a institucích nadchlo. Koupil jsem si Kellerovu zelenou učebnici, pak další a další knihy a napřesrok to zase zkusil. Na přijímačkách už se ale nezkoušelo. Testovalo se.Do zmatku čísel se mělo doplňovat další, které tam prý logicky patří. Doplňovat slova do vět tak, aby dávaly smysl. Přijít na to, zda se k sobě má kočka a myš jako učitel a žák, nebo jako zloděj a policajt. Nebo doplňovat místo x a y do rovnic cosi tak, aby ta rovnice vyšla. Nejhorší byly ty geometrické kulišárny. Pak se testovalo z oboru. Železná klec kapitalismu? Kruciš. Hlavní teze Weberovy Protestantské etiky a duchu kapitalismu? Ajajaj. A tak dále. Už se naštěstí nikdo na nic hlouběji neptal a otázky byly jen testovací a nikoli otevřené, aby se to dobře opravovalo.Tak mě vzali. To, co jsem prý prokázal, byly „obecné studijní předpoklady“. Ty testy údajně měří úroveň verbálního myšlení, analytického myšlení a kvantitativního myšlení. Byl jsem rád, že je tedy mám na úrovni. Oborový test sice nic moc, ale moje obecné studijní předpoklady škole stačily. Někdo jako Barša by mě určitě zase vyrazil. Díky, Scio.To bylo před deseti lety. Za tu dobu se společnost Scio stala hlavním dodavatelem standardních testů obecných studijních předpokladů pro přijímací zkoušky na vysokých školách. Tam, kde jsem studoval, se mezitím začalo přijímat třikrát více studentů než před příchodem třetího milénia. Oborové testy už se nedělají, zkoumá už se jen obecná schopnost studovat vysokou školu a znalost základů sociálních věd ze střední školy. Někteří mí známí, co tam učí, láteří. Bakalářské práce jsou prý čím dál horší, podíl těch, kteří rozumí relevantní látce díky samostatné četbě taky. Podíl vyhozených od státnic je daleko větší než před deseti lety.Scio testy jsou jistě validní — měří to, co mají měřit. Bez nějaké úrovně verbálního, analytického i kvantitativního myšlení se studuje těžko a školy mají pochopitelně radši studenty, kteří rozumí tomu, co se říká, a když píší, tak to dává aspoň trochu smysl. Humanitní obory to ale mají složitější. Nenabízejí jednoznačnou strukturu učiva, jejíž zvládnutí znamená nepopiratelné osvojení kompetence, kterou nikdo jiný nedisponuje. I proto se na těch lepších humanitních školách čtou originální texty a naopak neexistují skripta, která jsou přílišnou redukcí a brzdí rozlet kritického myšlení. Bez silnější citové vazby k oboru a hlubší osobní motivace je však průchod studiem technickou záležitostí. Student změřený Scio testem a vyhodnocený jako potenciálně vhodný pro studium by mohl studovat cokoli. Sociologii nebo politologii nebo práva, to je fuk. Jenže zápal a motivace je polovina nejen úspěchu, ale i profesionality. Rozvoj oboru závisí na existenci těch, kdo jej vykonávají naplno.Když jsem o pár let později potkal docenta Baršu na koncertě, doufaje, že už si mě a můj ostudný výkon nepamatuje, zeptal jsem se ho, podle čeho se tehdy poznával vhodný kandidát pro studium. Řekl: „Je to ten, který tím oborem žije. A to se pozná hned.“ Jenže zrovna tohle Scio neumí.