Veřejný ochránce práv je český ombudsman. Ombudsman je obecné pojmenování pro instituci určitého typu. Je to nezávislý, mimosoudní kontrolní orgán, který řeší stížnosti jednotlivců na jednání veřejné správy. Podle převažující teorie i praxe může takový orgán vést vlastní šetření, nemůže však rozhodovat — dává pouze doporučení. Typické je, že může konat i z vlastní iniciativy, tedy nikoliv jen na podnět konkrétního stěžovatele. Původ ombudsmanských institucí je ve Skandinávii.

Švédský král Karel XII. zřídil v r. 1713 poprvé úřad královského ombudsmana — zástupce krále, který kontroloval královské úředníky. Od r. 1809 je ombudsman zakotven ve Švédsku v ústavě. Dlouho se působení ombudsmana omezovalo jen na Švédsko. Velké rozšíření ombudsmanských institucí nastalo v druhé polovině 20. století, ombudsmani vznikali jako houby po dešti, až se hovořilo o ombudsmánii.

Dnes je nějaká instituce ombudsmanského typu téměř ve všech zemích světa. Mají nejrůznější názvy: Mediateur de la Republique (Francie a frankofonní země), Volksanwalt (Rakousko), Avocatul Poporului (Rumunsko), Rzecnik praw obywatelskich (Polsko), Upolnomočennyj po pravam čelověka (Ruská federace), Veřejný ochránce práv v České republice a na Slovensku.

Institut ombudsmana se prosazoval v České republice s velkými obtížemi. Od prvního návrhů ještě za československé federace až po kýžený zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, lze dohledat několik verzí zákona. Dvakrát byl v 90. letech návrh zákona neúspěšně projednáván Poslaneckou sněmovnou.

Nese-li můj dnešní proslov podtitul Vývoj jednoho institutu ochrany práv — od správního k lidskoprávnímu pojetí, prozkoumejme, jak na tom byl a je ochránce ve vztahu k ochraně základních práv. Ustanovení § 1 říká, že veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.