Poslanci volí nového ombudsmana. Kateřina Valachová píše, že vždy, když Senát, Prezident a Poslanecká sněmovna hledá veřejného ochránce práv, stojí před nelehkým úkolem najít ne člověka, který se má ochráncem stát, ale který jím vlastně už je.

Ochránce práv to neměl v České republice jednoduché od samého počátku, kdy započala společenská debata o prospěšnosti a vhodnosti ustavení veřejného ochránce práv v právním systému. Ne že by ochránce nebylo u nás třeba, spíše to bylo naopak. Úřady a jiné instituce pochopily rychle, že do hry vstoupí nový hráč, který bude mít v popisu práce dívat se jim pod prsty.

Ještě před schválením zákona se vedla debata o tom, zda to má být klasický ombudsman dohlížející, aby se lidé mohli dovolat práva u úřadů, nebo zda má být povolán k ochraně základních práv a svobod. I když zvítězila v zásadě první varianta, základní práva a svobody ochránce doběhly.

Jsem si jistá, že to bylo neodvratitelné. Jen těžko v demokratickém právním státě oddělíte zákonnost činnosti úřadu práce a ochranu sociálních práv, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a ochranu práv dítěte, rodiny a rodinného života, Úřadu pro ochranu osobních údajů a ochranu práva na soukromí, stavebního úřadu a ochranu vlastnického práva.

Přidáte-li k tomu skutečnost, že prvním českým veřejným ochráncem práv se stal Otakar Motejl a jeho zástupkyní Anna Šabatová, spojení institutu ochránce s ochranou základních práv a svobod je nasnadě. Už u jeho zrodu se ukázalo, jak moc je jeho povaha a rozvoj spojena s osobností ochránce.

Otakar Motejl. Foto Jiří Schott, Mediafax

Nevím, zda Otakar Motejl byl ochráncem rád, jsem si ale jistá, že jím byl. Jsem si také jistá tím, že ochráncem se člověk musí narodit. Není to vlastnost získatelná funkcí. Vždy, když senát, prezident a poslanecká sněmovna hledá veřejného ochránce práv, stojí před nelehkým úkolem najít ne člověka, který se má ochráncem stát, ale který jím vlastně už je.

Veřejný ochránce práv v minulých letech rozšířil svou činnost o ochranu osob, které jsou omezeny na svobodě de iure či de facto a je tak tzv. Národním preventivním mechanismem. Tato právní formule člověka spíše vyděsí.

Představte si ale, že je to člověk, který dohlíží na zachování vaší důstojnosti a práv, nemáte-li sám na jejich ochranu sil, například z důvodu věku a zdravotního stavu a žijete v domově pro seniory nebo v léčebně dlouhodobě nemocných, nebo jste se ocitl, ač z důvodného podezření, ve vazbě bez možnosti kontaktu s okolním světem. Je to člověk, který nebude a nesmí mít strach se vás zastat, ať to je či není populární či ekonomicky náročné.

Ochránce se také stal tzv. antidiskriminačním místem. Boj s diskriminací se zdaleka nezužuje na téma diskriminace Romů. Diskriminace z důvodu věku nebo z důvodu pohlaví v přístupu k zaměstnání je rok od roku závažnějším problémem, nikoliv pouze v České republice, ale také ve většině zemí Evropské unie.

V souvislosti s Romy, ale i s jinými skupinami, například s často v mediálním prostoru tematizovanou skupinou 50+, se více a více hovoří o tzv. vícečetné diskriminaci (tj. o diskriminaci z vícero zakázaných důvodů — například věk a etnicita nebo věk a zdravotní stav, často ještě ve spojení s pohlavím).

Ochránce stále zůstává odkázán ve své činnosti na doporučení, která formuluje, argumentuje a prosazuje vůči úřadům, ale i soukromým osobám (tam, kde se jedná právě o ochranu základních práv a svobod). Kromě žaloby k ochraně veřejného zájmu a možnosti připojit se jako vedlejší účastník do řízení před Ústavním soudem o zrušení zákona pro neústavnost, však nezískal nová oprávnění, která by mu umožnila silněji svá stanoviska prosazovat.

Dlužno však podotknout, že posledně zmíněná oprávnění ochránce doposud nikterak výrazně nevyužil, ač mu je zákonodárce propůjčil. I zde je tedy prostor, jak ochranu základních práv a svobod posilovat a zvyšovat. Ochránce je nepochybně nikoliv nepodstatným prvkem ochrany práv každého z nás, je cenný ve své slabosti formulování pouhých doporučení, činí-li tak odvážně, směle, hodnotně, nezávisle a neúnavně.

Ochránce musí být také trochu neústupný, protože nezákonnosti a nepravosti mají často hluboce vyjeté koleje. Chce-li takto špatně nastavený směr změnit, musí být připravený se k tomu, kdo má přímou pravomoc, dobývat dveřmi, oknem, vikýřem a nakonec komínem.

Poslancům a poslankyním lze přát šťastnou volbu, ať nám i sobě zvolí ochránce.