Ochránce práv to neměl v České republice jednoduché od samého počátku, kdy započala společenská debata o prospěšnosti a vhodnosti ustavení veřejného ochránce práv v právním systému. Ne že by ochránce nebylo u nás třeba, spíše to bylo naopak. Úřady a jiné instituce pochopily rychle, že do hry vstoupí nový hráč, který bude mít v popisu práce dívat se jim pod prsty.

Ještě před schválením zákona se vedla debata o tom, zda to má být klasický ombudsman dohlížející, aby se lidé mohli dovolat práva u úřadů, nebo zda má být povolán k ochraně základních práv a svobod. I když zvítězila v zásadě první varianta, základní práva a svobody ochránce doběhly.

Jsem si jistá, že to bylo neodvratitelné. Jen těžko v demokratickém právním státě oddělíte zákonnost činnosti úřadu práce a ochranu sociálních práv, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a ochranu práv dítěte, rodiny a rodinného života, Úřadu pro ochranu osobních údajů a ochranu práva na soukromí, stavebního úřadu a ochranu vlastnického práva.

Přidáte-li k tomu skutečnost, že prvním českým veřejným ochráncem práv se stal Otakar Motejl a jeho zástupkyní Anna Šabatová, spojení institutu ochránce s ochranou základních práv a svobod je nasnadě. Už u jeho zrodu se ukázalo, jak moc je jeho povaha a rozvoj spojena s osobností ochránce.