Praha je nádherné, civilizované město. V starobylém centru se dá pořídit fajnový módní artikl za moskevské ceny, vím o dvou veřejných záchodcích, které nevypadají jako brána do sedmého kruhu pekla, taxikáři jsou sice pořád nesnesitelně žoviální, ale turbotaxametry skoro zmizely.

Ve vybraném bistru si můžete objednat vajíčkový chlebíček od doma chované slípky, přičemž se lze doptat na její jméno, a popelnice na tříděný odpad jsou od sebe místy už ve vzdálenosti jednoho kilometru. Je to skvělé město pro život. Než tedy naložíte do kočáru děcko, protože musí do centra k doktorovi.

Tehdy se ozdoba světové architektury změní v džungli rozdrbaných chodníků, vyviklaných kočičích hlav, dodávek parkovaných výhradně na přechodu, střemhlavých skoků do hlubin metra, protože výtahy jsou pro změkčilé.

↗

...dodávek parkovaných výhradně na přechodu. Foto machoparking.cz

Je královstvím ostrůvků vmezeřených do víceproudých silnic, na které když vstoupíte, můžete obdivovat detaily kapot a disků kolem projíždějících vozů. Naložíte-li v rámci zmíněné bojovky kamaráda/ dítě do škatule na kolečkách, protože s nosítkem neutáhnete další kabelu s věcmi, užijete si též pohoršených pohledů spolucestujících v tramvaji, když tento začne natahovat moldánky, jelikož je dávno vyhajaný a chce se chovat. Pražan přirozeně nikdy nic takového neviděl, protože nepochází z mimina, nýbrž z kultivovaného dospělce, a tak vás podrobí zkoumání, zdali svěřenou osobu schválně neroztrpčujete.  

Když se necháte pohoršeným šepotem vyhnat z veřejné dopravy, dočkáte se při pokusu překonat trasu Anděl — Karlín v čase kratším než půlmaratonovém několika nedokonaných pokusů o vraždu, a to tehdy, dostanete-li na přechodu přednost, ale řidič z opačného směru si toho zapomene všimnout.

Při přebíhání silnice na jiném přechodu, na nějž vám semafor vyměřil přesně 4,25 vteřiny, se přerazíte o vlastní kočár zaseknutý v járku tramvajových kolejí důmyslně vložených mezi ony rozbombardované kočičí hlavy. Při hledání místa, kde byste plačícího spoluhráče/ děcko nakrmili, vezmete zavděk epesním obchoďákem, protože když tam mají Gant, tak tam snad mají na hajzlíku předpokojíček s židlí pro kojící matky. Nemají.

Na záchodcích kojit odmítáte, vydáte se proto na kličkovanou mezi kšefty v naději, že najdete takové ty sedačky, co vychytrale podporují útratu tím, že vás tam zdrží. Nikde nic, jenom eskalátory.

Tak si pod jeden vlezete, usednete na leštěný rantl ohraničující jakousi vykopávku, na kterou se v oblaku z parfumérie nechodí dívat ani personál, a při kojení se dočtete, že je tam sezení přísně, ale skutečně přísně zakázáno, jelikož by se to mohlo osedět. Najedený pasažér se trochu zklidní, vy ne, protože vás sledují tři pohoršené kadeřnice, které už dávno neviděly kunčofta, natožpak prs.

Při odchodu z leštěného pekla na vás pustí křídlo dveří krasavice na šteklích, a protože je to ženská a stereotyp tvrdí, že by měla provozovat cosi jako empatii, seřvete ji. Bohužel nesoustředěně, protože váš spolucestující opět ječí.

Vyndat a pochovat ho není kde, protože lavičky se v centru města zřizují výhradně pro účely obchodu s drogami. Cesta domů je v zásadě nudná, protože ji znáte a umíte se vyhnout hlavním dopravním tepnám, čekají vás proto jen pěkné chodníky přepažené míchačkami na maltu, osobními automobily, žbrlením pro výškové práce, a všechny překážky budou důmyslně značené psími hovínky.  

O tom, jak nepřátelská je Praha vůči osobám, které ještě chodit nezačaly anebo nemohou, se toho namluvilo dost, ale zdá se, že stěžovatelé jsou stále zbytečně vlídní. Beru tedy část zodpovědnosti za tuto věc na sebe. Na příští vycházku se vybavím lístečky s nápisem „parkuješ jako idiot“, protože tato diagnóza je bez skloňování dobře použitelná i pro ženy, a znuděným spoluobčanům doporučím, aby odpoledne na paintballu vyměnili za výlet na Florenc.