Báječné město k nežití
Zuzana VálkováKdyby to nebylo doopravdy, byla by to skvělá bojová hra. Najděte odvážného spoluhráče a vydejte se do středu Prahy s kočárem!
Praha je nádherné, civilizované město. V starobylém centru se dá pořídit fajnový módní artikl za moskevské ceny, vím o dvou veřejných záchodcích, které nevypadají jako brána do sedmého kruhu pekla, taxikáři jsou sice pořád nesnesitelně žoviální, ale turbotaxametry skoro zmizely.
Ve vybraném bistru si můžete objednat vajíčkový chlebíček od doma chované slípky, přičemž se lze doptat na její jméno, a popelnice na tříděný odpad jsou od sebe místy už ve vzdálenosti jednoho kilometru. Je to skvělé město pro život. Než tedy naložíte do kočáru děcko, protože musí do centra k doktorovi.
Tehdy se ozdoba světové architektury změní v džungli rozdrbaných chodníků, vyviklaných kočičích hlav, dodávek parkovaných výhradně na přechodu, střemhlavých skoků do hlubin metra, protože výtahy jsou pro změkčilé.
Totiž, před už mnoha a mnoha lety v jedné exilové publikaci (vzpomínám-li si po té době ještě dobře, bylo to pařížské "Svědectví") se vedle obvyklých vysoce intelektuálně fundovaných nářků ze strany píšících disidentů na adresu tehdejšího totalitního režimu objevil dosti nečekaně příspěvek jedné "docela normální" mladé ženy. Mladé matky, s dítětem, budiž připojeno.
A tato mladá žena, jak už naznačeno, se nezdržovala a nevysilovala nějakým teoretizováním a politizováním, nýbrž prostě z hlediska čistě přirozeného pohledu vypsala každodenní, všední zážitky člověka žijící v té době - a jmenovitě opět v hlavním městě, v Praze. Nebylo to o politice - a přesto, to líčení každodenního potýkání se s lhostejností, ne-li přímo pohrdáním člověkem nakonec ještě mnohem plastičtěji než všechny ty politické sentence "profesionálních" disidentů ztvárnilo charakter oné bezútěšné doby.
A jeden z těch líčených zážitků - zůstal mi v paměti dodnes - byl tento: "A když v obchodním domě Máj posadíte dítě do sedačky na nákupním vozíku a ten vozík prostrčíte příslušným vjezdem do nákupního prostoru, tak je tam napříč ocelová tyč přesně v té výšce, aby vašemu dítěti urazila hlavu."
Ano, vzpomínám si sám, že přesně tak tomu tehdy v onom "komunistickém" Máji bylo. A sám jsem to tehdy pociťoval jako jeden z nesčetných projevů tehdy vládnoucí bezmyšlenkovitosti, bezohlednosti a až vysloveného chrapounství v zacházení s "obyčejným" člověkem. A nemuselo se, jak řečeno, vůbec ani jednat o samotnou politiku. I ve zcela běžném, každodenním životě těch šikan bylo nekonečné množství.
Nicméně, drahá paní Válková, jestliže dnes musíte konstatovat do značné míry stejný charakter vztahu moci k prostému občanovi, pak přinejmenším v jednom ohledu nelze přehlédnout jistou změnu: dneska o svých zážitcích a frustracích můžete psát veřejně, a nemusíte se uchylovat do riskantních sfér ilegálních tiskovin.
Jaký to pokrok!