Jen o málokteré věci se člověk či lidé tak napřemýšleli a tolik se o ní napsalo jako o svobodě. Nejčastěji bývá definována jako opak otroctví - jako stav, v němž člověk jedná podle své vůle a není k ničemu donucován. I v jiných definicích ovšem zůstává pojem svobody nedostatečně vymezený a v mnoha ohledech nejasný. Přetrvávají přinejmenším dvě její chápání: bezbřehé a realistické.

Po bezbřehé svobodě člověk bytostně touží, chce být naprosto volný, ve snu se mu zdá, že létá jako pták. Ve snu a mnohdy ani v bdělém stavu si ovšem neuvědomuje, že je to jen sen, neboť ani pták letící v největší výšce není svobodný, a to ani ten největší či nejneohrozitelnější ( „v přírodě svoboda neexistuje“).

Někteří lidé touží žít podle své neomezené vůle, snaží se být mocnými či bohatými, snaží se být neohrozitelnými „orly“ či absolutisty - neomezenými pány tvorstva. Neuvědomují si, že moc není přímým opakem bezmoci a že bohatství není přímým opakem chudoby, neboť nemusí znamenat cílové, svobodě nadřazené a vůbec nejdůležitější - štěstí. Bezmocný je můj pes, když mu přikážu „k noze“ a přitom vesele vrtí ocasem, chudý je bezdomovec, a přitom i on může být veselý a šťastný.