Jen o málokteré věci se člověk či lidé tak napřemýšleli a tolik se o ní napsalo jako o svobodě. Nejčastěji bývá definována jako opak otroctví - jako stav, v němž člověk jedná podle své vůle a není k ničemu donucován. I v jiných definicích ovšem zůstává pojem svobody nedostatečně vymezený a v mnoha ohledech nejasný. Přetrvávají přinejmenším dvě její chápání: bezbřehé a realistické.

Po bezbřehé svobodě člověk bytostně touží, chce být naprosto volný, ve snu se mu zdá, že létá jako pták. Ve snu a mnohdy ani v bdělém stavu si ovšem neuvědomuje, že je to jen sen, neboť ani pták letící v největší výšce není svobodný, a to ani ten největší či nejneohrozitelnější ( „v přírodě svoboda neexistuje“).

Někteří lidé touží žít podle své neomezené vůle, snaží se být mocnými či bohatými, snaží se být neohrozitelnými „orly“ či absolutisty - neomezenými pány tvorstva. Neuvědomují si, že moc není přímým opakem bezmoci a že bohatství není přímým opakem chudoby, neboť nemusí znamenat cílové, svobodě nadřazené a vůbec nejdůležitější - štěstí. Bezmocný je můj pes, když mu přikážu „k noze“ a přitom vesele vrtí ocasem, chudý je bezdomovec, a přitom i on může být veselý a šťastný.

Sám bych svobodu definoval jako vnějšně i vnitřně podmíněný stav, v němž člověk jedná podle svých představ, podle toho, jak je uzpůsoben svou mentalitou, jak je uzpůsobeno jeho vědomí a nevědomí, jak je řízen ustálenými postoji, které vnímá jako samozřejmé a neomezující.

I zde je ovšem jablko sváru: jsme různí. Někdo se snadněji a „svobodněji“ podřizuje, jiný méně, někdo je sobec, jiný méně, někdo chápe, že svoboda nikdy nemůže být absolutní, jiný ne. Velmi se i lišíme v chápání morálky. Problém je v tom, že ve většině názorů a postojů jsme všichni nepřizpůsobiví, máme v nich „jasno“, považujeme je za správné a velmi obtížně a neradi je měníme.

Ne pro všechny je samozřejmé, že „svoboda je poznaná nutnost“ a že „moje svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda tvoje“. Liberalisté nechápou, že přílišná svoboda znesvobodňuje, a to „kmány i pány“, postmodernisté nechápou, že znesvobodňuje i přílišná tolerance.

Značně důležitá je morálka. Již staří Židé věděli, že svoboda vychází především z čistého svědomí. Avšak i naše svědomí jsou různá, podle toho, jak je máme strukturovaná (přestože existují všeobecně přijatá pravidla) a jak jsme navyklí či nenavyklí v nich pátrat. Vzpomínám si na jednoho bývalého kolegu, který tvrdě odsuzoval manželské nevěry, ale vůči našemu nadřízenému byl servilní, až se mně z toho dělalo zle.

Čím je daný jedince výš postavený, čím je bohatší a čím větší má moc, tím jeho svědomí a morálka hrají větší roli a mají závažnější důsledky. Je zde ovšem pravidlem, že jak během života stoupá výš a výš, jeho morálka se oslabuje. Nejpatrnější je to na „pánech“ politicích (Masaryk: „Od politiků zlepšení morálky nečekejme.“) Při tom morálka není dvojí, jak tvrdili Machiavelli a Mirabeau, ale jen jedna (jak tvrdil Masaryk).

Hledal jsem v naučných slovnících, abych si pojem svobody pokud možno co nejvíc ujasnil. Našel jsem, že svoboda „je vedle rozumu nejvyšší atribut člověka… je to nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda)… je to nezávislost na vášních, které člověka zotročují (vnitřní svoboda)… je osvobozením se od sil, na nichž člověk závisí a z nichž má strach, zejména z nadlidských mocností a ze smrti… vnitřní nesvoboda je na vnější nesvobodě do značné míry nezávislá, člověk ji v sobě nosí po celý život… nejvíc po svobodě volají vnitřně nesvobodní lidé a ti ji také nejvíc zneužívají a ničí… je rovnováhou mezi svobodou a odpovědností… je nepohodlná… kdo se těší naprosté svobodě, musí objevovat své vlastní hodnoty, a to mu ukládá zodpovědnost… je zejména svobodou pohybu, projevu, myšlení a víry… je shodou s nejvlastnější přirozeností… znamená dravost, sobectví a korupci… je shodou s pravdou a rozumem… je dvojí, svobodou od čeho a svobodou k čemu… je individuální a kolektivní… těsně se váže na spravedlnost… její hlavní podmínkou je vzdělání a soudnost… nejsvobodnější je člověk uvnitř sebe, myšlení jako vnitřní řeč mu nikdo nemůže omezit… moudrý člověk může být svobodný i v bezpráví… za určitých okolností může být projevem svobody i rezignace.“

Sám bych dodal, že existuje též „svoboda“ jako únik od sebe samého, od vlastního vědomí a svědomí. „Svobodný“ mohu být, když kolem sebe uvidím (jakoukoli) nepravost a nezasáhnu. Někdo se může cítit svobodný, když žije v nepořádku, je neumytý a chodí ve špinavém prádle, jiný se může cítit svobodný, až když si udělá doma i ve svém okolí pořádek a své tělo a prádlo má čisté.

Chci tím apelovat hlavně na naše intelektuály, kteří všichni dobře vědí, že „je hodně prohnilého ve státě českém“ a nic proti tomu nedělají. Při tom nepochybně též vědí, že kdo se nestaví proti zlu, stává se spoluviníkem.