První koaliční návštěvníci zaklepali na hradní bránu včera, další to čeká. Někdo se rozhodl zaujmout kloboučkem, někdo gastronomickým darem.

↗

Marian Jurečka. Foto web KDU-ČSL

Kdo má slyšení u prezidenta za sebou (Martin Stropnický, Marian Jurečka, Andrej Babiš, Pavel Bělobrádek, Antonín Prachař, Svatopluk Němeček), září štěstím jako děti pod vánočním stromečkem. Většinou kvůli příslibu, že budou jmenováni, někteří už jen proto, že mají schůzku za sebou. Dva, Prachaře a Němečka, pochválil prezident dokonce na Facebooku.

Řada zbývajících uchazečů o ministerská křesla dává dohromady osobní dokumentaci, mnozí jako za studentských let biflují odborné vědomosti. Kdyby nic jiného, učinil Miloš Zeman nástup čerstvé vlády zábavným. I když to je asi to poslední, co politikou otrávení voliči chtějí.

Z příruček společenského chování lze ještě adeptům dát trojici užitečných doporučení, jak vést dialog. Za prvé vězte, že nejsnazší cestou k dosažení počátečního úspěchu je hledání toho, co máte se svým konverzačním protějškem společného. Za druhé se snažte být pozorným posluchačem. Na toho, kdo hovoří, reagujte úsměvem nebo pokyvováním. Za třetí si uvědomte, kdy je lepší mluvit a kdy naslouchat. Konverzace totiž znamená brát i dávat.

Klid by Zemanovým hostům mělo dodat vědomí, že bez zákonných důvodů prezident premiérovy návrhy odmítnout nemůže. Ústava v článku 70 říká, že „člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Proto je důležité, aby kandidáti hlavě státu zopakovali, že nástupem do funkce neporušují legislativní předpisy.

Když nominovaní ministři předvedou Zemanovi ponor do problémů resortu, bude to od nich vstřícné gesto. Dojdou-li vědomosti, mohou zaimprovizovat. Ani prezident neví všechno. Leda by měl po ruce univerzálního rádce Vratislava Mynáře.

Co by ale předmětem rozhovoru být mohlo a dokonce i mělo, je nastavení komunikačních mechanismů vlády a ministrů s prezidentem do budoucna. Jsou oblasti, v nichž se předpokládá souhra prezidenta, premiéra a konkrétního ministra.

Článek 63 Ústavy ČR mimo jiné praví, že prezident zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje a povyšuje generály, jmenuje soudce nebo uděluje milosti.

Pomyslná přímá linka by tudíž měla v první řadě fungovat mezi prezidentem a ministry zahraničí, obrany a spravedlnosti. V minulosti občas spojení drhlo, například v diplomacii. Klausova amnestie zase byla ukázkou trestuhodné poddajnosti premiéra a šéfa resortu spravedlnosti.

A protože podle článku 64 Ústavy ČR má prezident právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od ní a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti, měli by umět se Zemanem mluvit i ostatní ministři.

Není sice jeho pravomocí jen tak někoho (ne)jmenovat či (ne)odvolat, ale může se tázat, konzultovat, chrlit nápady. Na to musejí být členové vlády připraveni. A jen hlupák pohrdá radami zadarmo.

Ale ani prezident by neměl propadat stresu. Jakkoliv si to mysleli i Václav Havel s Václavem Klausem, prezident ústavní ani politickou odpovědnost za vládu nenese. Žádný ze Zemanových předchůdců také kvůli špatné vládě, kterou jmenoval, neodstoupil. Odpovědný je premiér — vůči Sněmovně. Ale ani na ni Miloš Zeman nezapomíná. Ještě než budou hlasovat o nové vládě, zkusí prezident zapůsobit i na poslance.