Všechny politické postoje jsou ovlivňovány minulostí. Do české politiky se výrazně zapsal zradou Spojeného království i Francie Mnichov. Prodaly demokracii za fikci míru. Madeleine Albrightová v knize „Pražská zima“ k tomu uvádí dostatek autentických podkladů.

Strategický záměr Dwighta Eisenhowera ušetřit životy amerických vojáků, kdyby pokračovala válka s Japonci, ponechal osvobození většího území Československa Rudé armádě, než bylo z hlediska ukončení války a okupace nutné. Nečekaný, ale zřejmě zas k odvrácení rizika války trpěný propad Československa od téměř samostatného státu přes kolonii k okupovanému území využily západní demokracie jen ke kritice totalitních prvků a naleptávání systému.

V podmínkách vynucované nadvlády se vždy obyvatelstvo štěpí na vysoce aktivní kolaboranty; někteří jsou tvůrčí, větší skupina patří k brutálním vynucovatelům práva; převahu mají nefanatičtí stoupenci režimu, pro které mohou být některé jeho vnímané rysy přijatelné.

Pokud se exponují, má dokonce řada z nich pocit, že nechce dopustit, aby byl na jejich místě někdo jiný, protože by bylo hůř. Na ně navazuje ještě větší část těch, kdož jsou převážně proti vnucovanému systému, ale nechtějí konflikt s hrozbou likvidace nebo emigrace. Snaží se proto vyžít, jak to je nejlépe možné. A samozřejmě je tu disent či emigrace.

Totalita nacistické etapy by se mohla dostat jen do historických reminiscencí, protože její přímí aktéři skončili. Ale jejich duch straší v neonacistických hnutích, rozfoukávaných sociálním napětím v krizi.

Pamětníci sovětské totality žijí. Totalita se od roku 1945 utvrzovala. Uvádím příklad z akademické úrovně: na Právnické fakultě Karlovy univerzity přednášel sovětský profesor národohospodářské plánování. Zdůraznil, že popisuje systém zavedený v SSSR, neví ale, v jakém rozsahu a formě jej lze uplatnit v Československu.

Systém plánování začal od spotřeby - po etapě přídělových systémů se měla rozvíjet výroba na základě přání zákazníků, i když usměrňovaných státem, který uplatňovaly západní demokracie.

Pak nastal tlak na plánování s podřízením spotřeby výrobě. Odrazem byly přednášky moskevského profesora o vědeckém komunismu, ústící ve dva lapidární výroky hodné zapamatování: žádná svině do komunizmu nevejde a nelze dopustit, aby prasečí rypáky rozryly socialistickou zahradu.

A v praxi se sovětští experti posunuli směrem ke státní bezpečnosti, rady se změnily v diktát. Domácí špičky buď poslali na méně významná místa, nebo skončili ve vězeních, když ne na šibenici.

Pokud se nepodařilo postihnout totalitní fanatiky a nositele brutality bezprostředně po „sametové“ revoluci, pak při ukončení největších zvěrstev Pražským jarem jsou už mrtví, nebo na sklonku života. Staré politické představitele KSČ a přilehlé Národní fronty jako vědomé vykonavatele pokynů Moskvy už postihnout nelze. A v historii budou mít ve srovnání se Svatou inkvizicí okrajový význam.

Marxismus-leninismus určitě nemá nic společného s hodnotami evropské demokracie. Podle britské královské akademie ale byli třemi největšími představiteli klasické ekonomie postupně Adam Smith, Karel Marx a lord Keynes; jeho přínos k dílu předchůdců - pomoc státu z ekonomické krize efektivními rozvojovými investicemi, aby se více využily odstavené kapacity, využívají všechny hospodářsky vyspělé státy, i EU jako vývojový stupeň Spojených států evropských.

Jen ČR podvázalo rozvoj ekonomiky škrty k snížení schodku. Ale na vrub ještě důležitějšího ukazatele - vládního dluhu. Navržený limit vládního dluhu v rámci tzv. rozpočtové odpovědnosti padesáti procent HDP (o deset procent nižší, než je limit EU), by se naplnil dvěma ročními povolenými schodky do tří procent HDP. Smysl návrhu mohl být jen v likvidaci veřejných financí příští vlády.

Současné politické spektrum v EU by bylo případnější členit místo na pravici a levici na tržní ekonomiku bez přívlastku a sociální tržní ekonomiku. Pak potřeba evropské integrace a sociální aspekty tržní ekonomiky výrazně sbližují ANO a ČSSD, a pokud by se komunisti odpoutali od leninismu, pak se začlení do evropského sociálně ekonomického modelu bez problémů také.

A jediná potřebná politická reforma by měla zajistit, aby všichni poslanci a jiní zastupitelé prokázali předtím, než budou kandidovat, schopnost se několik let uživit prací mimo politiku.