Koncem srpna tohoto roku měl rámec evropských peněz pro ČR hodnotu 795,2 miliard korun. Z těchto peněz byl z Evropy profinancován nebo certifikován unijní podíl na proplacení pouhých 275,7 miliard korun. V této částce je však zahrnut i tuzemský podíl spolufinancování ve výši patnácti procent. Skutečně a definitivně realizováno tedy bylo pouze necelých třicet pět procent celkové podpory, kterou jsme od Evropské unie mohli využít (!).

To neznamená, že bychom o zbylého nevyčerpaného více než půl bilionu (!) korun automaticky přišli. Ještě tu je určitá šance, jak část nevyčerpaných peněz zachránit ve prospěch českých občanů. V každém případě zde máme dobré měřítko, podle kterého můžeme vidět absolutní nekompetentnost českých ústředních orgánů státní správy. Hledání příčin této nekompetence není příliš složité.

Tou hlavní příčinou zřejmě je, že lidé, kteří rozuměli problematice čerpání evropských peněz, byli dříve či později po nástupu vlády Mirka Topolánka vyhozeni ze svých pracovních pozic na ministerstvech a nahrazeni „přáteli“ tehdejší vlády. Těmto „přátelům“ pochopitelně z důvodu jejich neznalosti a nezkušenosti čerpání evropských peněz moc nešlo. Jejich předchůdci si to již vyzkoušeli na předvstupních fondech, „přátelům“ zkušenost chyběla.

Především kvůli tomuto kroku někdejší vlády pravice můžeme dnes upínat svou naději na zvrat v čerpání jen k zázrakům. Odhaduji, že minimálně dvě stě miliard korun z této končící finanční perspektivy EU už nikdy v republice neuvidíme. Bohužel, na tuto skutečnost upozorňuji celou dobu a zvláště intenzivně více než poslední dva roky, často na půdě Poslanecké sněmovny. Představitelé pravicové vlády — Topolánkovy a Nečasovy — celou věc zlehčovali.

Problém má přitom dvě příčiny. Ta první spočívá v tom, že čerpání nabralo zdržení. Tou druhou je fakt, že národní „autorita“ pouštěla k proplacení faktury, které však audit vyslaný Evropskou komisí označil z větší části za vadné.

Pochybení na české straně ve výročních a kontrolních zprávách bylo tolik, že jsme se v tomto směru zařadili mezi evropské ignoranty po bok tradičních flinků - Španělů či Italů. V každém případě realita je taková, že vysoká chybovost zapříčinila zastavení celé řady programů.

Ministr financí Kalousek proto musel rychle změnit celý systém státní kontroly nad čerpáním evropských peněz. Staré chyby byly postiženy „korekcemi“, tedy rozhodnutím, že Brusel neproplatí akce proti pravidlům, přestože už byly zaplaceny ze státního rozpočtu ČR. A pokud nebudou takové projekty „refundovány“ z evropských peněz, zůstanou k tíži státního rozpočtu.

Je ale dnes někdo schopen skutečně garantovat, že se podobná situace nebude opakovat? A třeba ve větším rozsahu? Musíme začít rozlišovat, kolik peněz bylo u jednotlivých programů proplaceno z našich zdrojů a kolik ze zdrojů evropských fondů. Čísla, která jsou nám mnohdy prezentována, totiž nerozlišují, kdo a jakou měrou se podílel na financování projektů. Pro veřejnost, včetně většiny politické reprezentace, to může být matoucí.

Pokud bychom posuzovali jen prostředky, na které už byla uzavřena s národním řídícím orgánem smlouva o poskytnutí dotace, český příděl vyčerpat ještě lze. Možná to bude složité, ale bude to realizovatelné. Koncem letošního léta chybělo dočerpat ještě sto miliard korun a od počátku letošního roku byly uzavřeny smlouvy za přibližně padesát miliard korun.

Největší objem smluv je v operačním programu Doprava. V tomto případě mají schválené projekty o téměř devět procent větší objem, nežli kolik bylo přiděleno z Bruselu. Jenže. Vypadá to, že si rezort dopravy pouze dělá určitý polštář za faktury, které Brusel neuzná.

Názorným příkladem je dostavba dálnice D8. V tomto případě se jedná asi o osm miliard korun na dotacích, které však z Evropy pravděpodobně nebudou proplaceny, protože došlo k porušení řady pravidel.

Podobně je na tom stavba dálnice D3. Ta je stejně jako chybějící úsek D8 plánována přes geologicky nestabilní, poddolované území. Jak je možné, že se na takto zásadní chybu přijde až ve chvíli, kdy takovou trasu ze zcela jiných důvodů odmítl soud. A všichni asi známe okolnosti rekonstrukce dálnice D1. I v tomto případě může z Bruselu přijít zamítavé stanovisko k proplacení projektu.

Věřím, že se státní správa poučila a nakonec vše dopadne lépe, nežli se dá teď očekávat. Podívejme se nicméně na to, co již bylo ze státních peněz proplaceno. Příjemcům dotací už bylo proplaceno 456,7 miliard korun. Rozdíl prostředků vyplacených z našeho rozpočtu a peněz vyplacených Bruselem v současné době činí přibližně 181 miliard korun.

Na konci nynějšího programovacího období (do konce tohoto roku) bude třeba nasmlouvat zbylých sto miliard korun. To ale vůbec nebude snadný úkol. Pravdou je, že pravidlo N+2 nám umožňuje dokončit projekty ještě dva roky po skončení rozpočtového období (tedy do 31. 12. 2015). Takové projekty ale musí být bezpodmínečně nasmlouvány do konce tohoto roku, tedy nejpozději za zhruba měsíc a půl.

Omezení je však více. Je totiž například možné čerpat pouze z příslušného operačního programu. Nesmí se tedy sáhnout vedle. Operační programy přitom mají stanoveny jak celkovou alokaci, tak alokaci na jednotlivé roky. Stejně tak se musí respektovat určení jednotlivých fondů a cílů.

Ze srpnové měsíční monitorovací zprávy ministerstva pro místní rozvoj vyplývá, že řada velkých operačních programů nejen neplní čerpání, ale až na operační program Doprava nedrží krok ani s přehnaně optimistickými předpověďmi o čerpání, kterými nás do poslední chvíle krmila Nečasova vláda.

Nejhorší situace je v operačním programu Životní prostředí, kde činil celkový příslib od Evropské komise téměř sto padesát miliard korun. Projekty, které byly zatím nasmlouvány, mají souhrnně hodnotu jen 67 miliard korun. Z toho bylo z českých národních fondů, tedy z našeho rozpočtu, proplaceno 52 miliard korun, ale certifikováno pro refundaci Bruselem je pouhých 36 miliard korun. Takže jen v tomto jednom konkrétním případě nakonec přijdeme o sto miliard korun... (!)

Říci dnes přesně, jaký je skutečný stav čerpání evropských fondů, je úkol velmi těžký. Již nyní ale víme, že další čerpání evropských peněz je ve vážném ohrožení. Z analýzy, kterou jsem provedl, vyplývá, že ČR přijde o možnost vyčerpat z evropských fondů minimálně 200 miliard korun. K této částce však můžeme přičíst komplikace ještě v některých regionálních operačních programech.

V každém případě bychom již měli hledat viníky nastalé situace, protože naši zemi svým nekompetentním chováním mimořádně poškodili. A upřímně, neschopnost zajistit řádné a rovnoměrné čerpání peněz z evropských fondů vidím dodatečně jako mnohem větší důvod pro pád vlády Petra Nečase, nežli trapné šmírování manželky bývalého premiéra.

Těch 200 miliard korun, které již ČR nevyčerpá, mohlo být přetaveno na cca pět až šest procent tvorby HDP. Pokud zde nejprve Topolánkova a následně i Nečasova vláda hovořily o rozpočtové odpovědnosti a rozvoji naší země, tak dělaly naprostý opak.