Jel jsem včera večer z „Kulaťáku“ dvacítkou na Barrandov. Sedl si vedle mne bezdomovec. Páchl, měl roztrhané kalhoty a byl špinavý. Četl jsem Britské listy (tisknu si zajímavé články).

Bezostyšně se naklonil a protože byl zřejmě krátkozraký, téměř mi zakryl svou rozcuchanou hlavou text. Pak povídá: „Je to ze čtvrtýho. To měl svátek Karel. Dneska má svátek Miriam a Emerich. Sedmýho má svátek Saskie. Znáte ňákou Saskii? A jak vy se jmenujete?“

Povídám naštvaně: „Petr, proč?“ A on: „No, to máte tedy svátek buď 22. února, nebo dopoledne 29. června. A jak se jmenuje vaše žena?“

Odpověděl jsem mu a on mi přesně řekl den svátku manželky. Pak začal chrlit jeden den po druhém a předříkávat mi, kdy má kdo svátek. Pokud jsem si pamatoval odpovídající data, vše bylo naprosto přesně. Znal snad celý kalendář úplně zpaměti.

Říkám mu: „No to jste tedy dobrej, jak si to můžete pamatovat?“ Odpověděl: „Ále snažím se trénovat si šedou kůru mozkovou. Nemám co číst, jen jsem našel kalendář. Tak si to trénuju na něm.“

Pak vstal, podal mi špinavou ruku a než jsem mu stačil nabídnout nějaké knížky ke čtení, vystoupil.