Náhodou jsem narazil na červencový článek Saši Uhlové o protiromských demonstracích, který jsem o dovolené nezachytil. Poněvadž však jde o trvalý problém - i v předvolební agitaci využívaný - vyjadřuji se k němu i dnes.

Nemám Saše Uhlové za zlé, že píše o sousedských pohledech na rohožku. Nemám jí to za zlé proto, že vím, že šla a půjde, jak ji znám, do osobního střetu s iniciátory, skutečnými rasisty, kteří jsou ochotni nejen „ideovými“ ale i fyzickými prostředky útočit na minoritní — v tomto případě romské skupiny.

Ovšem úroveň a zaměření diskuse v Referendu o slovech a termínech a o postojích k rohožkám mi připadají scestné. Je to právě tak plytké jako obecná prohlášení politiků, či veřejných činitelů, že jsou proti rasismu a za demokracii.

Mám za zlé prezidentovi, exprezidentovi, kardinálovi, zkrátka představitelům politických stran, médií, veřejných institucí, občanských, církevních (čestnou výjimku zřejmě tvoří prohlášení evangelické církve a pražského rabína k současným protiromským shromážděním — ale i zde jde pouze o prohlášení) i profesních organizací, že nevystoupili veřejně v bloku, tak jako tomu svého času bylo v případě antisemitských vystoupení u nás.

Ona skutečně hrozí a postupně se realizuje masová podpora protestních akcí se zesilujícím a pak skutečně rasistickým podtextem. Ani ten Malcolm X, samozřejmě v českém vydání, není vyloučen.

Můžeme něco dělat v tomto směru? Samozřejmě můžeme — nyní jsme před několikerými volbami. Můžeme se ptát a žádat od politiků, kandidátů na veřejné funkce jasné vyjádření. Důležité je, že to máme dělat u všech problémů a nepřetržitě. Ať prokáží veřejně své postoje i při strachu o voličské hlasy jednoznačně.

To je ovšem jen otázka veřejného přiznání barvy. Případné „přemalování“ při výkonu funkce po zvolení pak bude důkaz jejich občanské i politické falše.

To však je jen otázka proklamace postojů. Nejde to k příčinám, není to ani samo cestou k řešení. To, co mohou politici udělat, jsou zákonná opatření a úpravy postupů výkonné moci. Naprosto nechápu, proč neexistuje zákonné opatření o lichvě, které by znemožňovalo nesmyslnou a z hlediska morálního nemravnou úroveň úroků a penalizací.

Nechápu, proč stát umožňuje výše nájemného v ubytovnách s naprosto neodpovídajícím vybavením, takže státní podpora na bydlení jen financuje zisky majitelů polovičních zřícenin. Hodit sociální bydlení na krk obcím je v takovém případě směšné. Nechápu, proč není možně využít a upravit v těchto případech kritéria bytové politiky, když například v sousedním Rakousku tomu tak je.

Čili: toto jsou — chronicky známé — požadavky, které jsou krokem na cestě k řešení (i mimo jiné cestou k podlomení fám o vysokých příjmech romské minority ze sociálních dávek). Kde taková opatření budou porušována, nechť jsou tvrdé sankce finanční, případně majetkové.

Argumenty, že by taková politika znamenala porušování práv na podnikání, či porušení vlastnických práv jsou na úrovni argumentů 18. století obhajujících svobodu podnikání s otroky.