Až dav prorazí dveře mého bytu

Stále častější pokusy o pogrom vypovídají o závažných problémech současnosti. Co by se stalo, kdyby se dav přes policejní kordony dostal až k bytům Romů?

Zavírám dveře svého bytu a zavírám tak bránu do světa ven. Zavírám se před svými sousedy, kterým připadáme někdy divní, i když se snažím být milá, děti nutím zamykat dům a večer nehlučíme. Zavírám se před světem venku, před protivnými institucemi, a jsem ráda, že za těmi dveřmi je náš prostor, do kterého nikdo nemůže, když ho tam nepustím.

Tam, kde jsme bydleli minule, nás sousedé pomlouvali, že nemáme čistou rohožku přede dveřmi. Jak strašně nudný a prázdný musí být život člověka, který se zaobírá sousedovic rohožkou.

Sousedům se taky nikdy nelíbilo, že k nám chodí hodně návštěv. A už vůbec nesnášeli návštěvy Romů. Jednou na nás kvůli jedné mladé Romce, která si k nám přišla na počítač přepsat práci do školy, dokonce zavolali policii. Policie přijela za deset minut a chtěla ten závažný problém řešit.

Jak léta plynula, zažila jsem mnoho neuvěřitelných situací, poznala řadu zajímavých lidí a vyslechla si tolik životních příběhů, že bych o tom mohla napsat několik knih. Už když jsem se rozhodovala, že budu studovat romistiku, tušila jsem, že to nebude jednoduché, že se budu muset stát tlumočníkem mezi dvěma světy. Tehdy totiž to, že neonacisté napadali Romy, bylo časté a veřejná debata byla obhrouble rasistická. Byla to doba Miroslava Sládka a soudců, kteří se zdráhali pochopit, co je rasistický motiv.

Potom se nějaký čas zdálo, že se vše obrací k lepšímu. Pak ale přišel rok 2008 a demonstrace v Janově. Pořád jsem si ovšem nepřipouštěla, že se něco mění, že se v české společnosti cosi rozbilo, a nepůjde to tak snadno spravit. Když jsem posléze začala pracovat v Deníku Referendum a četla texty, ve kterých se psalo o tekutém hněvu a hnědnutí české společnosti, zdálo se mi to přehnaně pesimistické. Žila jsem stále optimismem let devadesátých.

Zlom jsem pocítila předloni při demonstracích ve Šluknovském výběžku. Neutuchající optimismus mě náhle opustil. Jezdila jsem tam a snažila se pochopit, jak je možné, že se tamní obyvatelé dokáží takhle srotit proti „cikánům“ a touží po lynči. Z četných rozhovorů jsem pochopila, že v první řadě nejde o Romy, ale o frustraci, která navíc sílí.

Řada lidí, i mých názorových souputníků, se mnou nesouhlasí, ale nedokážu hledat příčinu současného stavu v nějaké „české malosti“, a také si nemyslím, že by se to dalo vyřešit prostým bojem proti rasismu.

Nevěřím v ideální společnost, nesním o systému, kde budou všichni spokojení, ale zdá se mi zjevné, že od určité míry sociální nerovnosti a pocitu nespravedlnosti vzniká potenciál k hledání extremních řešení. Lidé se prostě v různých prostředích a situacích chovají odlišně. A zejména pak pocit, že není dovolání, že není možnost cokoli změnit, podporuje puzení k nenávisti.

Nepomůže ani zcela logické konstatování, že k tomu, aby se cokoli změnilo, musí být lidé aktivní. Vždyť právě fenomén protiromských demonstrací splňuje poptávku po aktivitě. Když si tehdy ve Varnsdorfu při obléhání ubytoven demonstrující sedli a začali zpívat, byl ve vzduchu hmatatelně cítit pocit sounáležitosti a touha něco společně dokázat. Ti lidé byli v onu chvíli svým způsobem šťastní. Už neseděli s rukama v klíně.

Pak nás čekala Břeclav, Duchcov... a teď to bouchlo v Českých Budějovicích na sídlišti, kde žije přes dvacet tisíc lidí, z toho kolem pěti set Romů. Řada z nich chodí do zaměstnání, sídliště je pěkné, upravené. Problém je prý hlavně v tom, že po desáté večer není klid. Skupinky mladých Romů tam hlučí. A všechno to odstartoval konflikt na dětském hřišti. Mohlo to být cokoli jiného, příště se kdekoli v republice může najít jakákoli záminka.

Minulou sobotu byla svolaná druhá demonstrace proti Romům na sídlišti Máj. Vydala jsem se tam, protože jsem se cítila příliš vzdálená, schovaná ve svém bytě, abych si nemusela připustit vážnost situace.

Ač si cením profesionální práce, kterou policie odvedla, je jasné, že nelze donekonečna jen potlačovat projevy nenávisti, bránit pogromům policejními zátarasy. Samo se to nevyřeší a řečmi o rasistické lůze se to naopak může zhoršit. A nejen řečmi, ale i pohrdáním, které je mnohdy jedinou odpovědí českých elit na volání o pomoc. Volání o pomoc, které má sice odpudivou podobu, ale je opravdové a zoufalé.

K jádru problému zamířili někteří obyvatelé sídliště Máj, když v sobotu, v době kdy jinde v Českých Budějovicích probíhal boj policie s davem slušných občanů, diskutovali o problémech, které je tíží. Ať už ve vzájemném soužití, nebo i nezávisle na něm. Na provizorním pódiu zazněly pozoruhodné myšlenky. Místní si vyříkávali, co jim vadí, navrhovali, jak spolu lépe žít a přemýšleli i nad tím, jestli náhodou problémy nevznikají jinde. Jestli by jim třeba nebylo lépe, kdyby byla práce pro všechny.

Mladá žena, která mě pozvala k sobě domů, byla těhotná. Se svou dvouletou dcerou už týden nevyšla z bytu. Bojí se. Na nákup ji vozí manžel autem, poté co se vrátí z práce. Ale i v obchodě se na ni dívají úkosem. Ptala se mě, proč se to všechno děje, proč je lidé tak nenávidí. Proč jim nestačila jedna demonstrace, jak dlouho se to bude opakovat? Slyšela prý, že právě do jejich domu a dvou dalších se dav chce dostat. Co by udělali, kdyby se jim podařilo prorazit policejní kordony? Ona se necítila za dveřmi svého bytu bezpečně. Nemůže je totiž zavřít a zapomenout na svět venku.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

London_2013-04-07_122_640x480_

Milan J. Bílek - Polity-českij rukovoditel

Asimilace, segregace nebo emancipace? Středa, 10.Července 2013, 11:29:29

Ano, základní příčinou oněch pokusů o pogromy je stále se prohlubující hospodářská krize se všemi negativními průvodními jevy. Vyjevila se díky ní dle mého názoru kruciální otázka budoucího vztahu Čechů k českým Romům. Historie zná tři základní procesy asimilaci, segregaci nebo emancipaci.

Neb jsem ze severu tak si dovolím trvdit, že všechny hlavní asimilační programy zavedné v 80. letech ( např. rozdělení romských velkorodin ze Slovenska přidělením bytů v různých lokalitách mého rodného města Ústí, povinná předškolní tříletá docházka, aby se naučili česky, zvláštní třídy, které umožňovaly, aby se dostali na učební obory a někteří i na odborné školy s maturitou a neukončovali docházku ve 14 letech) selhaly, neb se v nich po změně režimu v roce 1989, alespoň ještě jednu generaci nepokračovalo.

V polovině 90. let při první hospodářské krizi byl skrze privatizaci bytového fondu tehdejším vedením města účelově zahájen proces segregace, jehož výsledkem bylo nejdříve neúspěšné stavění zdi v Matiční ulici. Zeď se sice podařilo po mezinárodní nátlaku rozebrat a darovat místní zoologické zahradě, ale proce sociální segregace pokračoval a výsledkem jsou v tuto chvíli v okrajových částech města ghetta, kde romská menšina je už většinou.
Nejedná se o desítky, ani stovky občanů Ústí, jsou už jich tisíce. Díky této dokončené segregaci, přestože minulý měsíc v Ústí bylo závažné fyzické napadení bíleho teenagera romským k žádným pokusům o porgrom nedošlo.

Pro ty, kteří by mě náhodou obvinili z toho, že jsem příznivec segregace bych dodal, že tento proces probíhá každý den na trolejbusové lince 57 spojující dvě protilehlá ústecká ghetta Mojžíř a Předlice tak, že Romové nastupují do zadní části soupravy a ostatní Ústečané do přední. Já si sedám od mala do zadu a docela přesně vnímám posledních cca deset let nevraživost z toho plynoucí, neboť moji romští spolucestující to vnímají jako provokaci, porušení nepsaných pravidel.
A ti vepředu se na mě dívají řečeno s klasikem „Ty nejsi náš soudruhu, ty seš rakouskej“ (Světáci).

A u romské emancipace nevidím stále základní socio-kulturní předpoklady pro její úpěšné pokračování a završení v příští generaci. Je to pořád ve fázi prvních národních buditelů.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 11.Července 2013, 19:04:23

"Tam, kde jsme bydleli minule, nás sousedé pomlouvali, že nemáme čistou rohožku přede dveřmi."
Tohle znám, ale spíš ze starší doby. Řekla bych, že to bývalo tak před dvaceti třiceti (nebo čtyřiceti) lety ještě mnohem horší. Ten strach, že vás někdo bude pomlouvat, protože váš úklid není dokonalý... Zdá se mi, že v posledních letech se takové pomluvy vyskytují daleko méně. Anebo se ke mně nedonesou...
"Jak strašně nudný a prázdný musí být život člověka, který se zaobírá sousedovic rohožkou. "
Bohužel, spousta žen se obírala takovými problémy (nevím zda z nudy) a obávám se, že pokud se jimi v poslední době obírají méně než dřív, tak to možná není tím, že by jejich život byl oproti dřívějšku nějak více naplněn, ale je to způsobeno jen jejich větší uzavřeností do sebe samých.
Myslím si totiž, že ta rohožka a romský problém mají něco společného. Lidé mají prostě takovou tendenci srovnávat se navzájem (jsem lepší nebo horší než ti druzí?) Stejný způsobem se dívají na ty ostatní: jsou oni lepší nebo horší než já? Než průměr? Člověk takové srovnávání do jisté míry potřebuje, ovšem měl by být k nedostatkům nebo prostě jen odlišnostem druhých (na rozdíl od vlastních chyb) daleko chápavější a shovívavější. A měl by pochopitelně srovnávat něco úplně jiného než viditelné znaky. Ty se v tom srovnávání, bohužel, často dostávají do popředí. Rohožka je velmi viditelná. Romové jsou také velmi viditelní. Zjednodušování je v oblibě.
Mrzí mě, že to všechno došlo až tak daleko, ačkoliv osobní zkušenosti s rasismem celkem nemám. U nás na vesnici Romové nežijí. Obrnit se proti pomlouvání rohožky je celkem snadné. Zbavit rasismu společnost frustrovanou přítomností i budoucností je velmi nesnadné. Vždycky je snadnější něco zkazit než napravit.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Ach ta sémiotika Středa, 17.Července 2013, 11:02:44

No jo, máme ze Sašiny formulace "nás sousedé pomlouvali, že nemáme čistou rohožku přede dveřmi" dovodit, že ve skutečnosti měli před dveřmi čistou rohožku? Pokud ano, pak jsou úvahy paní Hájkové namístě. Ale co to Sašino pokračování: "Jak strašně nudný a prázdný musí být život člověka, který se zaobírá sousedovic rohožkou"? Nerozumím. Copak vzrušující a plný život je na překážku toho, všimnout si, jakou rohožku mají sousedi? Připadá mi pochopitelné a jaksi přiměřené zabývat se v rámci společenství sousedů i rohožkami. Jistěže můžeme takové společenství resp. sousedy ignorovat a najít si třeba na fejsbuku společenství lidí bližších názorů i způsobu života. Sousedy si holt vybíráme jen do velmi omezené míry, ale zase s námi sdílejí fyzické životní prostředí, máme společnou velkou část svého "umweltu".

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 17.Července 2013, 19:07:18

Máte zřejmě na mysli (ne)adekvátnost slova pomluva = šíření nepravdivé informace, pane Guthe, nebo ne? Já jsem to slovo ale nepoužila první, pouze jsem ho víceméně bezmyšlenkovitě převzala ze Sašina textu. Saša by nám musela sama prozradit, zda se jednalo o skutečnou pomluvu nebo zda sousedé o její rohožce pouze „vypovídali pravdu“. Pokud „vypovídali pravdu“, pak záleží také na tom, jestli si o Saše, díky té rohožce, udělali nějaký zjednodušený nelichotivý obrázek, jako si ho někteří lidé dělají na základě jistých incidentů o Romech. Můj obraz, který jsem si o Saši vytvořila, stavem její rohožky vůbec nijak neutrpěl.
Jinak, já nejsem ze zásady proti pozorování a hodnocení cizích rohožek, i když se tím sama většinou nezabývám. Proto jsem napsala, že do jisté míry člověk takové srovnávání s druhými potřebuje. Chápu, že mnoho lidí to zajímá a taky že pořádek musí být. Ovšem, kdo určuje hranice, kdy je ještě rohožka čistá a kdy už ne? Nějaký průměrný vzorek obyvatelstva? Nebo ti nejčistotnější? Je to dost ošemetná záležitost, při hodnocení lze snadno překročit míru, proto nejlepším způsobem, jak z toho uniknout, je povznést se nad to, pokud to lze.
Mimochodem, má maminka jako zkušená pradlena vždycky při tom opravdovém (ne sémiotickém) praní věšela pěkné nové prádlo dopředu a to obnošené a seprané dozadu. Aby ji sousedky nepomlouvaly. Pardon, aby „nevypovídaly pravdu“ o jejím prádle. :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.