Vycházíme z hypotézy, že Ústavní soud je v moderním právním státě klíčovým garantem demokracie. Ústavními soudci by měly být jmenovány osobnosti, které jsou zárukou nejen odbornosti, ale rovněž nezávislosti a vrcholného morálního kreditu.

V Česku máme mít (v plné síle) patnáct soudců ÚS, které jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Funkční období našeho ústavního soudce je desetileté. Soudcem může být jmenován (nikoliv zvolen) bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (nutný je mimo jiné věk nad čtyřicet let), má úspěšně ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Nutno podtrhnout, že v Česku je výběr kandidátů na post ústavního soudce svěřený reprezentantu výkonné moci — tedy prezidentu republiky, jenž je ve svém konání absolutně nezávislý. Selekce fyzických osob, které prezident navrhne, je, jak jsem naznačil, plně v jeho gesci. Schvalování poté spadá do sektoru moci zákonodárné, konkrétně horní komory Parlamentu ČR.

V následujícím textu se chci kriticky zaměřit na opomíjený aspekt, že je v ČR možné opakované (!) jmenování téže osoby ústavním soudcem.

Zastávám názor, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla možnost stát jen jednou, jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování. Doba deseti let je pro výkon této mimořádné funkce dostatečně dlouhá. Při jejím dvojnásobném či dokonce trojnásobném výkonu se již jedná o velmi dlouhých dvacet (respektive třicet) let.

Z celospolečenského hlediska nepokládám za vhodné, aby se někdo stal takřka „celoživotním“ ústavním soudcem, tedy s oslabenější vazbou na běžný život. Jinak řečeno, aby nebyl uzavřen v pomyslné věži ze slonoviny — že jde o problém odvěký, dokládá skutečnost, že se s tímto metaforickým věžním typem můžeme setkat již v Bibli v Šalamounově písni.

Myslím, že desetiletý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se již projevila (i na tom sebeodolnějším jedinci) určitá míra sociálně-psychologické „deformace“.