Vycházíme z hypotézy, že Ústavní soud je v moderním právním státě klíčovým garantem demokracie. Ústavními soudci by měly být jmenovány osobnosti, které jsou zárukou nejen odbornosti, ale rovněž nezávislosti a vrcholného morálního kreditu.

V Česku máme mít (v plné síle) patnáct soudců ÚS, které jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Funkční období našeho ústavního soudce je desetileté. Soudcem může být jmenován (nikoliv zvolen) bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (nutný je mimo jiné věk nad čtyřicet let), má úspěšně ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Nutno podtrhnout, že v Česku je výběr kandidátů na post ústavního soudce svěřený reprezentantu výkonné moci — tedy prezidentu republiky, jenž je ve svém konání absolutně nezávislý. Selekce fyzických osob, které prezident navrhne, je, jak jsem naznačil, plně v jeho gesci. Schvalování poté spadá do sektoru moci zákonodárné, konkrétně horní komory Parlamentu ČR.

V následujícím textu se chci kriticky zaměřit na opomíjený aspekt, že je v ČR možné opakované (!) jmenování téže osoby ústavním soudcem.

Zastávám názor, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla možnost stát jen jednou, jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování. Doba deseti let je pro výkon této mimořádné funkce dostatečně dlouhá. Při jejím dvojnásobném či dokonce trojnásobném výkonu se již jedná o velmi dlouhých dvacet (respektive třicet) let.

Z celospolečenského hlediska nepokládám za vhodné, aby se někdo stal takřka „celoživotním“ ústavním soudcem, tedy s oslabenější vazbou na běžný život. Jinak řečeno, aby nebyl uzavřen v pomyslné věži ze slonoviny — že jde o problém odvěký, dokládá skutečnost, že se s tímto metaforickým věžním typem můžeme setkat již v Bibli v Šalamounově písni.

Myslím, že desetiletý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se již projevila (i na tom sebeodolnějším jedinci) určitá míra sociálně-psychologické „deformace“.

Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše například i německý sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné taktéž psychický stav rozhodujícího subjektu. A to jak vědomý či méně vědomý, který má vliv na svobodný úsudek rozhodujícího subjektu — zde tedy na rozhodování ústavního soudce.

I v souvislosti s některými nedávnými důležitými rozhodnutími našeho ÚS se vyskytly názory (a neříkám tímto, zda vždy pravdivé či použité spíše účelově), že rozhodování soudců mohlo být (zcela či zčásti) ovlivněno snahou o jejich případné znovujmenování.

Názory, že rozhodnutí českého Ústavního soudu v politických kauzách nemusejí být nezávislá, nezaznívají jen z úst politiků či novinářů. Například i předseda soudu Pavel Rychetský vloni v rozhovoru pro Hospodářské noviny naznačil, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit se politikům.

„Nelze spoléhat na to, že blížící se konec mandátu, s jistým výhledem na možnost si jej prodloužit, neovlivní soudce v rozhodování, které může mít vliv na ty, kteří o jmenování rozhodují….“ (HN, 1. 4. 2011).

S předestřeným názorem dle Hospodářských novin vyslovila souhlas také (dnes již bývalá) místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová. Toto stanovisko zopakovala například i dne 3. 2. 2012 ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu.

Povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení orgánu, jakým je ÚS, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoliv byť i jen potenciálních ataků na soudcovskou nezávislost. A právě možnost opakování funkčního období za něj ze systémového hlediska pokládám.

Vyjdeme-li z teze, že nezávislost je funkčním předpokladem justice (srovnejme blíže například Russell P. H.: Toward a General Theory of Judicial Independence, Charlottesville & London: University Press of Virginia, 2001, s. 16-20), pak omezení možnosti opakování výkonu funkce nutno pokládat za funkční předpoklad kvalitní konstituční justice. K této změně by muselo dojít, stejně jako na Slovensku, formou změny Ústavy. V této věci by tedy musel panovat široký celospolečenský konsensus.

Zákaz opakovaného výkonu funkce soudce ÚS by nebyl v Evropě nijak ojedinělý, stejnou ústavně-právní úpravu má například Slovensko — viz čl. 134 odst. 3 Ústavy SR: „Tá istá osoba nemôže byť opakovane vymenovaná za sudcu ústavného súdu.“. Zákaz opakovaného funkčního období má například i Ukrajina. Dále pak kupříkladu v sousední SRN jsou soudci spolkového ÚS voleni na dvanáct let, avšak též bez možnosti opakovaného zvolení.

Česká možnost opakování mandátu je v Evropě unikátní. Autorovi tohoto článku není známo, že by v nějaké zemi EU existoval institut doživotně jmenovaných ústavních soudců. Snad jedině s výjimkou bývalých prezidentů Francouzské republiky, kteří jsou doživotními členy francouzské Ústavní rady.

Jak je i z kontextu celého příspěvku zřejmé, autor by v žádném případě nepodporoval zavedení doživotních ústavních soudců, například po vzoru amerického nejvyššího soudu, ani v Česku.

Josef Baxa (předseda NSS) uvedl sice nikoliv přímo k otázce opětovného jmenování ústavních soudců, ale k problematice opakovaného jmenování funkcionářů obecných soudů: „Nebudeme-li mít zákaz opětovného jmenování, tedy z druhé strany, dočkáme se toho, že budou funkcionáři, kteří budou hledat politickou podporu.“ V zásadě poselství této myšlenky můžeme použít i pro naši tématiku.

V ryze praktické rovině by se mi zdálo vhodné, kdyby pro bývalé ústavní soudce bylo, přirozeně pouze v případě jejich zájmu, následně vyčleněno funkční místo v „běžné“ justici. Raison d´etre je zřejmý, aby naše justice zbytečně nepřicházela o zkušené právníky a právničky.

Stejně tak v teoreticko-právní rovině de lege ferenda nemám nic proti tomu, aby tatáž osoba, po uplynutí určité doby — například osmi až deseti let — měla možnost, pokud si ji přirozeně prezident republiky vybere (respektive posléze i horní komora Parlamentu ČR schválí), stát se opět ústavním soudcem. Doživotní omezení bych pokládal za příliš přísné.

Součástí našeho pozitivního práva je již dlouho ustanovení, že výkon funkce soudce je neslučitelný s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí a taktéž existuje relativně přísný zákaz souběžného výkonu jakékoliv placené funkce nebo jiné výdělečné činnosti, s výjimkou správy vlastního majetku a též činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké, pokud taková činnost není na újmu funkce soudce, jejího významu a důstojnosti a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost rozhodování Ústavního soudu.

Tato zákonná omezení pokládám za správná, nicméně bych je rozšířil o výše citovanou nemožnost opakování funkčního období, která je, dle mého soudu, v souladu s ideou materiálního právního státu (État de droit, Rechtsstaat, Rule of Law), v němž neexistují privilegia, nýbrž jen funkční pojistky.

Klíčovou rolí ÚS je ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod vyplývajících z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších Ústavních zákonů České republiky.

Jedno staré francouzské přísloví říká, že stát není živ z daní, ale z důvěry občanů. Myslím, že totéž platí i pro ústavní soudnictví. Vyšší míra cirkulace soudních (ale i politických) elit by byla jistě ku prospěchu naší demokracie a též by vedla k posílení důvěry lidí v Českou republiku.