Miloš Zeman před téměř čtvrt rokem představil svůj nadační fond na umoření státního dluhu. Asistoval mu tehdy neoliberální ekonom Jiří Rusnok, dnes premiér České republiky. To je velmi symptomatické. Neoliberální ekonom zaštiťuje neoliberální pseudořešení problému, způsobeného neoliberální politikou.

Správní radu fondu tvoří samé superhvězdy - Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu, představitel kapitálu, jeden z těch, kteří v médiích mluví o očistném dopadu krize, jejím inovačním potenciálu, zeštíhlení firem a „survival of the fittest“. O kreativní destrukci. O úspěších našeho průmyslu, především automobilového. Pár dní předtím, než jsou zveřejněna nejnovější data o opětovném poklesu průmyslu, nejvíce automobilového….

Další superhvězdou je naopak teoreticky určitá personifikace práce v třídním konfliktu, Jaroslav Zavadil. V praxi ale spíše personifikace popírání a zamlčování tohoto konfliktu, která chodí na pivo s Miroslavem Kalouskem. A do třetice všeho dobrého pak Vratislav Mynář. Který si i z kupčení s dluhem udělal živnost.

Svého času místopředseda představenstva společnosti Tessile Ditta Sevices. Společnosti, která se podílela na kšeftech s pohledávkami Dopravního podniku mezi DP, Tessile Ditta a Tessile Ditta Services. Na jejich vymáhání exekutorem Podkonickým a konečně na velice lukrativním právním zastupování advokátní kanceláří Sokol, Brož, Novák. Ale o tom někdy příště. Nyní k dluhu jinému, tomu veřejnému a státnímu.

Co je skryté...

Pojďme si krátce připomenout hlavní důvody vzniku státního dluhu České republiky. Základní kámen byl položen za vlád Václava Klause. Formálně, podle tehdejší metodiky, hospodařil stát s přebytkem. Podle metodiky EU a i podle zdravého rozumu ovšem žádný přebytek nebyl. Rozpočet byl vyrovnáván příjmy z privatizace, nezapočítávaly se státní garance, bobtnal skrytý dluh. Využíval se přebytek důchodového účtu, rovněž byly zahrnovány příjmy ze splátek pohledávek vůči zahraničí.

Za minulého režimu totiž kupodivu Česká republika byla čistým zahraničním věřitelem a například vyvážela komplexní investiční celky s vysokou přidanou hodnotou. Především ale docházelo k obrovskému transferu majetku z veřejných rukou — nešlo jen o privatizaci státního majetku, ale i o přesun obecního a dalšího veřejného majetku, jako jsou vodovody, teplárny a podobně — do rukou soukromých, a to v cenách velmi kulantně řečeno neobvyklých. Což samozřejmě podvazovalo příjmy státu do budoucnosti, z dividend i odvodů, ale generovalo jednorázové výnosy, které byly využívány k falešnému vyfutrovávání státního rozpočtu.