Školou povinní zpět do školních lavic a vysokou školou povinní zpět mezi skripta. Nový školní rok začíná a s ním přišlo i několik novinek v podobě rozšiřování výuky jiných typů písma, posílení hodin matematiky a dalších věcí, ke kterým jsem naprosto lhostejný.

Ne snad, že bych netýral nervy svých učitelů hůlkovým písmem už od třetí třídy prvního stupně, ale mám mnohem silnější zážitek na gymnaziální léta, který myslím, že se mnou leckdo sdílí. A tento zážitek může být na rozdíl od rozšíření comenia script důležitý i pro zbytek společnosti, která zrovna do školy nedochází.

Jak jsme říkali na gymplu, střední je první setkání se s fašismem. Proti vám stojí autorita v mnoha případech stejně slepá a svévolná a absurdní, jako ta, se kterou se setkává Švejk. Často bývá hloupá a pořád máte trochu pocit, že jste jí vydáni na milost a nemilost.

To je navíc podporováno spikleneckým pomrkáváním učitelů, když vám říkají: „To byste nevěřili, na co všechno si dnes rodiče stěžují!“ Tím Vám tak trochu naznačují, že hádat se o čemkoliv, hledat zastání a hlavně chtít cokoliv měnit ve vaší škole je velice nevhodné.

Skutečně je obtížné dívat se na vztah žák-škola (ne pouze žák-učitel) jinak. Jaké slovo má student, když má pocit, že něco nefunguje a chce to změnit? Jak může vyjádřit, že nesouhlasí a že už ho všechno štve? Kromě toho, že si založí stránku „Přiznání“ na facebooku, kam mu pod fake účty záhy naleze celý profesorský sbor, nemůže nic.