Tak jsme se vrátili po školních prázdninách

Markéta Hrbková

Ve školách vládne zvýšená kontrola a normalizační atmosféra. Učitelé žijí v atmosféře plné obav a to dopadá i na studenty,

První týden je vždy týdnem porad. Škola ještě zeje prázdnotou, a zatímco studenti užívají posledních dnů volna, pedagogové chystají další rok — kompletují knihy a materiály, radí se o strategii výuky, plánují společné akce i spolupráci v rámci hodin.

Nikdy jsem nestudovala management, ale většina psychologických příruček, které se zabývají vedením společných akcí více lidí, teambuildingů či školení a kursů vždy doporučují nepodceňovat první kroky společné práce — rytmus a atmosféra začátků společné práce či vstupu do společného prostoru ovlivňuje i další společné kroky, vyznačuje rizika i možnosti skupiny a často určuje i pracovní stereotypy, které se pak vytvoří. Každý učitel ví dobře, že s  novou třídou vždy hodně záleží na prvních společných hodinách — v těch se ustavují vztahy a dojmy z druhé strany, které pak mnohdy tvoří základy vzájemných reakcí mnoho dalších let.

V tomto směru byl první týden ve školní budově opravdu důslednou informací o tom, kde a co žijeme — normalizaci 70. Let jako by někdo vykutal z dávno zapomenutých hlubin i se všemi nejabsurdnějšími detaily.

První porada byla zahájena — co se v mládí naučíš… — tím, že jsme si vysvětlili, že „My — ti dole“ to, na rozdíl od „Nich — těch nahoře“, myslíme se studenty i se školou dobře, strávili jsme mnoho let budováním toho, co teď máme, a nehodláme si to od „nich“ (myšleno „ těch nahoře“) nechat vzít. Jak ale všichni víme, „My — ti dole“ jsme bezmocní, za nic nemůžeme a jediná naše možná cesta vede stezkou, na níž se vlk nažere a koza zůstane celá, a proto vyhazov hrozí každému, kdo špatně zapíše do třídnice, neodevzdá nutné papíry nebo nesynchronizuje výuku s tematickými plány — v tom totiž tkví, jak všichni víme, hlavní a nejdůležitější jádro všech kontrol a inspekcí.

Tematické plány byly až donedávna rámcovým plánem výuky v jednotlivých třídách a jejich obsah se průběžně přizpůsoboval potřebám. Tomu je konec — zápis v třídnici se bude rovnat zápisu v tematickém plánu. Takže co si v září určím, je dáno a změnit to nelze. Škoda, když totiž třída něčemu hůř rozuměla či nějaká látka byla, ať už z jakéhokoliv důvodu, probrána méně důkladně, bylo možné se k ní vracet a dovyložit ji. S tím je konec, co je psáno, to je dáno, byrokracie a kontrola především.

Dalším veledůležitým tématem prvních schůzek byly příchozí tzv. „píchačkové“ karty. Každý je povinen ji „odkliknout“ při příchodu i odchodu, aby bylo jasné, jak se celý den pohyboval. Za čtyři roky, co se v současném místě vyskytuji, jsem ji tři roky neměla vůbec — a vzhledem k tomu, že docházím do školy vcelku včas, což se ví, to nikomu nevadilo. Loni se při nějaké kontrole zjistilo, že mi karta nebyla vyhotovena, tudíž jsem ji konečně obdržela. Po třech letech, kdy jsem se viditelně obešla bez ní, jsem neměla tendenci zrovna tuto povinnost brát příliš vážně a tak jsem ji nehospodárně a možná „ nepřizpůsobivě“ nechala ležet v zásuvce stolu. Letos se na mě vedení (i přesto, že si mé přítomnosti ve škole díky pedagogickým výsledkům v podstatě cení) obrátilo s upozorněním, že jestli hodlám takhle pokračovat, mé dny „budou muset“ být sečteny.

S touto průpravou jsme hned další týden vstoupili do náročného období opravných maturit. Bordel, který to obnáší, si asi nikdo nedovede představit — ve škole je najednou o několik desítek osob víc než na co je stavěná (opravné písemné maturity probíhají jen na „ spádových“ školách), k samostatně pracujícím studentům není možné posadit kohokoliv, kdo má v ty hodiny volno, ale jen ty, kdo mají zadavatelské kursy, jejichž hlavní (a snad i jediný) obsah spočívá - jak jinak - v tom, jak správně vyplnit příslušné papíry (což by podle všeho skutečně vydalo na samostatnou vysokou školu).

Korunou celé neuvěřitelné šarády pro mě bylo, když kolegyně (které se to zřejmě loni v červnu, kdy jsem o tom v Deníku Referendum psala, nedotklo) zjistila, že má opravovat slohy, k nimž nezná zadání a že už jich několik opravila, aniž by zaregistrovala, že je zřejmě splňují jen neúplně. Vtip byl v tom, že zadání znělo na článek pro školní časopis a nemálo znervóznělých nešťastníků to pojalo jako dopis či osobní výpověď. Dokud nenarazíte aspoň na dva, kteří to splnili, nezjistíte to. Ale co s tím, když do každého listu body o splnění či nesplnění zadání zapisujete třikrát, součet taktéž, ten ještě vykřížkujete pro počítač a CERMATU zpět odevzdáváte z nějakého Bůh ví jakého důvodu, všechny dotazníky včetně prázdných blanketů za ty, co nepřišly.

Musím uznat, že od roku 1989 máme opravdu nejlepšího ministra v oboru jak udělat z prdu kuličku. Kontrola nade vše.

Smutnější část příběhu je o tom, jak tato přehlídka nonsensu působí na studenty. Téměř každý ročník, který nastupuje, má o něco přehlíživější vztah ke všemu „školnímu“ potažmo „oficiálnímu“ a mnozí umějí důvody i trefně pojmenovat, ale jádro jejich přístupu tkví v pocitu, že „ to nemá cenu“, takže to sdělují v příslušném tónu, kterým pocit bezmoci kompenzují.

    Diskuse (2 příspěvky)
    RL
    Radovan Lovčí, historik
    September 22, 2011 v 20.30
    :)
    Trefná charakteristika p. ministra....
    RL
    Radovan Lovčí, historik
    September 22, 2011 v 20.31
    :) :)
    Jen musím polemizovat sám se sebou, nechápu, proč se mi coby Plzeňákovi zobrazuje u příspěvku Brno....hm...