Zrušení nesmyslného pastelkovného bylo rozumným činem — tedy aspoň tak vypadá, dokud člověk nezačne do školy a školky vypravovat více než jedno dítě. Ve škole pak čekají další nástrahy na peněženky rodičů.

Když se před volbami v roce 2010 propíralo pastelkovné coby populistický nástroj levice, v duchu jsem tuším tak trochu souhlasila s tím, že je to nadbytečná dávka. Tehdy jsme měli školou povinné jen jedno dítě a já jsem trpěla nedostatkem fantazie. Neuměla jsem si výdaje spojené s nástupem do školy dostatečně barvitě představit. I ten název mi připadal takový legrační. Hlavně jsem se nad tím ale příliš nezamýšlela.

Neuplynul ani rok a půl a vypravovala jsem jednoho z našich synů do první třídy. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že tisíc korun, které kdysi stát rodičům prvňáčků vyplácel, nebylo vůbec zbytečných. Je to sice o dost méně, nežli počátek školní docházky reálně stojí, ale lepší než nic.

To bylo právě před rokem. Běhala jsem po obchodech a nakupovala z neúprosných seznamů, který jsem ve škole a školce dostala. Naštěstí část pomůcek, třeba aktovku, syn podědil, takže zářez do rodinného rozpočtu nebyl tak strašný. Další ratolesti měly výdaje ještě o něco nižší. Nejstarší syn zahajoval poslední ročník základní školy, tudíž bylo třeba pořídit jen oblečení, boty a cvičební úbor, neboť přes prázdniny ze všeho úspěšně vyrostl. A tehdy nejmladší chodil do školky, a tak kromě školkovného, stravného a různých příspěvků na divadla stačilo koupit čtvrtky, toaletní papír, kapesníky a mýdlo. Školka na ně nemá dostatek prostředků. To vše dohromady činí pár směšných tisíc.

První hodinu ve škole malého prvňáčka jsem absolvovala, jak je dnes zvykem, spolu s ním. Svou nervozitou, neboť všechny instituce, zvlášť pak ty, které nelze ignorovat, mě děsí, jsem vystresovala i svého prvňáka. Ale paní učitelka byla moc milá a děti dostaly, kromě mnoha ponaučení, také krásný papírový kufřík. A ten byl plný strašně zajímavých věcí od hodných sponzorů.

Největším skvostem pak byl malý umělohmotný netvor, který byl, jak se ukázalo, počátkem velké sbírky. Jmenoval se hnusák lepák. Je jich celé hejno a je třeba je dokupovat („Odporně lepivé příšerky s neuvěřitelným kukučem, ve kterém se skrývá mnoho rošťáren. Dokážeš je posbírat všechny? Druhů je opravdu mnoho, čeká tě nelehký úkol!“), aby byli kompletní. Když jsem viděla rozzářené oči svého dítěte, které se do školy netěšilo, ale z hnusáka bylo nadšené, tak jsem omámená kouzlem okamžiku populisticky přislíbila, že soudruhy našeho hnusáka pořídíme, netušíc, jaký si na sebe pletu bič.

Ty strašlivé potvory se prodávaly v uzavřených obalech, aby nebylo vidět, zda onu konkrétní zrůdičku už doma máte. Kupovala jsem a kupovala, ale brzy jsem pochopila, že pokud bych chtěla svému slibu skutečně dostát, s přehledem bych mnohonásobně přesáhla částku, kterou mi stát na počátku roku nepomohl.

Když v roce 2008 původní pastelkovné, tedy tisícikorunu pro prvňáka, která šla rodičům, nová vláda zrušila, ministerstvo školství rozdělovalo osm set korun na každého prvňáka přímo školám, které tak mohly ulehčit částečně rodičům. Letos ministerstvo školství kvůli úsporám zrušilo i tuto pomoc. To je chvályhodné, neboť pastelkovné je prostě populistické.

Populistické je ostatně vše, co i jen vzdáleně připomíná socální stát. Ona jsou to vlastně synonyma: populismus a sociální stát. Už jsem se s tím konečně srovnala a značně se mi ulevilo. Nedokázala jsem totiž pochopit, jak je možné, že někdo nepovažuje heslo Sociální dávky potřebným. Ne těm, kdo je zneužívají, za populistické. Podíváme-li se na ně totiž z pravého úhlu, tak skutečně není. Je jen odpovědné, rozumné a dokonce antipopulistické.