Erik Dohnálek dne 21. 8. kritizoval prostřednictvím Deníku Referendum způsob, jakým Miroslav Kalousek manipuluje s termínem „svoboda“. Po formální stránce textu pravděpodobně nelze nic moc vytknout, avšak obávám se, že Erik Dohnálek přemýšlí nad současnou situací na naší (předvolební) politické scéně způsobem, jaký momentálně nelze aplikovat, to je politicko-filosoficky.

Celou mediální hysterii ohledně ztráty svobody a demokracie musíme v současné situaci, kdy pravici pravděpodobně čeká drtivá porážka a Miloš Zeman dodržuje své předsevzetí „aktivního výkonu funkce“, vnímat čistě jako prostředek politického marketingu. Stručně řečeno, představě toho, že se Miroslav Kalousek samotným strachem o svobodu a liberální demokracii budí v noci ze spaní, může uvěřit pouze velmi naivní osobnost.

Jde jen a pouze o projev snahy získat politické body, přičemž právě tato forma kampaně je přesně zacílena na segment volebního trhu, který na danou výzvu může (a chce) slyšet. Toto cílení v podstatě ani není v rozporu s Kalouskovým (dle Erika Dohnálka „dogmatickým“) pojetím osobní svobody, jelikož exministr přesně cílí na skupinu, která tento termín vnímá stejně.

Jedná se o sféru antikomunistických voličů, kteří svobodu vnímají „polistopadově“, tedy jako univerzální pojem, zaštiťující svobodu projevu, podnikání a pohybu. Pojmy jako „zotročení dělnické třídy“ ve světě českého antikomunismu, na jehož vlně se Miroslav Kalousek a zbytek české pravice již sedm let úspěšně veze, nemají místo, jsou irelevantní a iracionální.

Naopak účelová racionalita Miroslava Kalouska v tomto případě ospravedlňuje jeho ohýbání univerzálních pojmů dle libosti, jelikož v rámci reality, která je pro elektorát TOP 09 poměrně jasně vyhraněná, udeřil kritikou potenciální „nesvobody“ hřebíček přesně na hlavičku.

Právě patetické spílání nad návratem komunistů, Rusů a zavírání mániček je to, co nejspolehlivěji rezonuje srdcem polistopadového pravicového demokrata, který sice může nesouhlasit s diskriminací menšin, rozevírajícími se ekonomickými nůžkami a ničením přírody, ale hlavní je, aby „1. máj byl bez komunistů a již nikdy jinak“. Moderní politický marketing z dobře rezonujících pojmů udělal dojnou krávu politického zisku, přičemž „správní“ voliči se vůči použité rétorice nijak nevymezují.

Dostáváme se tak do situace, kdy reálnou politiku paradoxně nelze analyzovat na politicko-filosofických základech, jelikož ideová konzistence politických stran je přímo závislá na „poptávce“ voličů. Zároveň však v případě, že drtivá většina voličů volí zavedené parlamentní strany s tím, že buď není koho jiného volit, nebo že nové strany by byly stejně špatné, se česká politika konzervuje v situaci oboustranného pokrytectví.

Politické strany používají svobodu, rovnost, demokracii a další honosná hesla jako cynický prostředek pro získání hlasů, a voliči sice nemají iluze o upřímnosti politiků, zároveň však na jejich „hru s pojmy“ stabilně přistupují. Obě strany se tak zaštiťují vyššími hodnotami, ale cílem jejich snažení (tedy vedení kampaně/vhození hlasovacího lístku) jsou zcela jiné, mnohem pragmatičtější prvky.

A právě tato dichotomie mezi významem a chápáním výše diskutovaných pojmů je deviantní prvek v reálné politice, který je sice obtížně odstranitelný, ale zároveň demokracii samotnou degraduje na teatrální divadelní hru. Jejím vyvrcholením je zlatými řetězy a cennými papíry ověnčený kmotr, vedoucí masu demokratických lumíků k propasti. Při troše představivosti se nabízí úvaha, že ne na putinovském Hradě, nebo rudé ulici Politických vězňů, ale právě na dně dotyčné propasti se skrývá riziko nové totality.