"Boj za ideologicko-politickou hegemonii je proto vždy bojem za přisvojení výrazů, které lidé "spontánně" vnímají jako "apolitické", jako výrazy, které překračují hranice politiky. Nijak nás potom neudiví, že nejsilnější disidentské opoziční hnutí v bývalé východní Evropě se jmenovalo Solidarita: signifikant nemožné plnosti společnosti, byla-li tu kdy jaká....."Komunisté u moci" vystupovali jako to pravé ztělesnění ne-společnosti, rozkladu a hniloby, magickým způsobem sjednocující všechny proti sobě, odbojné "poctivé komunisty" nevyjímaje. Konzervativní nacionalisté obviňovali komunisty z toho, že zrazují polské národní zájmy; obchodně zaměření jedinci v komunistech spatřovali překážku své nespoutané kapitalistické aktivity; pro katolickou církev byli komunisté amorálními ateisty; rolníkům představovali sílu násilné modernizace, která narušila jejich způsob života; pro umělce a intelektuály byl komunismus synonymem jejich každodenní zkušenosti s utlačující a hlupáckou cenzurou; dělníci se cítili nejen jako vykořisťovaní ze strany stranické byrokracie, ale i poníženi tvrzením, že se tak děje v jejich prospěch, a staří levičáci vnímali režim jako zradu "skutečného socialismu"."
/Nepolapitelný subjekt, str. 189/
...
A dále píše o tom, jak se tato "nemožná aliance" spojila pod praporem Solidarity v naději na novou plnost společnosti, která měla následovat po zhroucení režimu. Ale "magický okamžik" obecné solidarity pominul a lidé byli polapeni bezohlednými ekonomicko-sociálními turbulencemi, při nichž se ukázalo, že jednota společnosti byla pouhou iluzí.... Namísto slova "solidarita" se začalo do popředí dostávat slovo "poctivost", jenže ukázalo se, že si pod tím pojmem představuje každý něco úplně jiného. Různé části společnosti mají různý názor na to, co je poctivé (např. na vracení církevní půdy a pod.). Jednota byla prostě možná jenom proti komunistickému režimu....