Bydlím v Praze na Malé Straně. Pokoušejíc se řídit doporučením pro seniory, ke kterému dospěli američtí výzkumníci, že „A walk ewery day may keep dementia at bay“, vykonávám každodenní venčení své osoby. Musím ale přitom trasu z míst, vymezených chodcům, brzy opustit. Do nejbližší zeleně bych se jinak nedostala, neb se na chodník kvůli parkujícím autům nevejdu.

V parku mě pak na uvítanou hlasitě zdraví psi, kteří mě tak v lepším případě usilovně vyzývají k rošťáckým, v horším k bojovým hrám. Při mé poněkud vratké vzpřímené poloze mi to je ne vždy milé. Nemluvě o tom, že při jarním tání se mi na chodnících málokdy podaří vyváznout bez označkování obuvi pozůstatky po čtyřnohých miláčcích.

Na cestách v zeleni kopcovitého terénu na Petříně zažívám stres pokaždé, když coby nedoslýchavá zaregistruji cyklistu, který se přiřítil ze stráně a těsně mě minul. Úlek mě přechází až dodatečně. Koneckonců ta úleva, že jsem živá a zdravá, je vlastně přidaná hodnota a ke vzpamatování mi stačí jen několik minut. Pak jsem zase schopná vnímat krásu přírody a výjimečných scenérií Prahy.

Stihnout přejít na zelenou přes frekventovanou křižovatku není vždy můj zdařilý výkon, ale občas mě při něm povzbudí troubení netrpělivých řidičů.

Nechci z Prahy ven, za těch téměř sedmdesát let, co jsem se do ní nastěhovala, jsem si tu — a zvlášť na Malou Stranu — příliš zvykla.

Přesto mám sen. Že v lidsky příjemném okolí vzniknou ve velkých městech trasy pro pěší (říkalo se tomu chodníky), kam nebudou mít přístup psi, hromadné výpravy, cyklisté, segwayové, osobní a nákladní automobily. Nejvýše bych tam akceptovala jezdce na koni, pokud by se jezdci nechali těmi koňmi vést. Při setkání s člověkem mívá totiž kůň víc rozumu než člověk. Popsané opatření by myslím velmi ocenili nejen senioři, ale též maminky kojenců, batolat a dítek v mateřinkách.

Doba, kdy si na chodníku budeme moci říkat: „Chodec, to zní hrdě“, je v nedohlednu. Pakliže k ní bude mít Homo sapiens stupidus ještě dost času dozrát.