Rozhodnutí ČSSD podpořit Rusnokovu vládu vyvolalo podle očekávání velkou vlnu zklamání. Opět se používají silná slova o konci sociální demokracie, jejím podrobení Zemanovi atd. Namísto emocí a nerealistických očekávání je třeba se podívat, jaké skutečné možnosti vedení ČSSD v této situaci mělo.

Není to příliš složité. Podpora Rusnokově vládě byla nakonec bohužel možností jedinou. Sociální demokracie by totiž většině svých voličů nikdy nedokázala vysvětlit, proč nepodpořila jedinou reálnou alternativu k návratu vlády „Nečase bez Nečase“.

Jedině důvěra pro Jiřího Rusnoka mohla 1. zamezit návratu Miroslava Kalouska a spol. do předčasných, případně řádných voleb; 2. přimět vedení „stojedničkových stran“, zejména TOP 09, k rozhodnutí pro předčasné volby. Jakékoli jiné varianty jsou v dané situaci nereálné, a každý volič obdařený selským rozumem to dobře ví.

Pokud by ČSSD hlasovala proti nebo opustila sál, vážně by hrozilo, že ztratí většinu hlasů ve prospěch SPOZ nebo ještě spíše komunistů, kteří se mimochodem poprvé ve své polistopadové historii rozhodli pro podporu jedné z vlád a složili tím důležitou zkoušku státotvornosti.

Nějaké hlasy by možná takovým postupem získala — od stoupenců „nové levice“, části středových liberálů atd. Velmi pravděpodobně by to však byl zisk jen hubený a k vítězství ve volbách by nestačil. Potenciál stoupenců této „nové levice“ je totiž bohužel zatím jen malý.

Daleko důležitější než úvahy o podpoře či nepodpoře Rusnokově vládě bude jednání o kandidátních listinách pro sněmovní volby a po případném vítězství složení nové vlády. V tomto směru nemusí taktické rozhodnutí pro podporu úřednické vládě znamenat vůbec nic. Skutečný zápas se povede jinde a jeho výsledek není předem daný.

A je tu něco ještě důležitějšího. ČSSD — a není mezi našimi stranami výjimkou — dlouhodobě postrádá kompaktní, srozumitelný a věrohodný program. Působí dojmem, že nemá skutečná řešení a zabývá se proto jen procedurálními podružnostmi, potažmo vzájemnými mocenskými půtkami. Až se vyjasní situace kolem skutečného termínu voleb, měli by se všichni sociální demokraté věnovat debatě o programu. Březnový sjezd v tomto směru nabídl jen málo.

Debaty o „staré“ a „nové“ sociální demokracii a levici obecně mají své jádro jinde. Jde například o to, jak se sociální demokraté postaví vábení extremismu, jak razantně a promyšleně dokáží zareagovat na recept pravice řešit národnostní napětí a protiromské nálady osekáním sociálních dávek. Podle toho, jak ČSSD odpoví na tento skutečný problém těchto dní — zda prvoplánově a populisticky, nebo rozumně a s dlouhodobou perspektivou — bude možné ji známkovat z „nové levicovosti“.