Devatenácté století se nám většinou jeví — pokud jde o architekturu - jen jako eklektická etapa historie, která nepřinesla nic nového, nevytvořila svůj vlastní výraz a jenom se přebírala v dědictví antiky a dílem též středověku.

Je to pravda jen zčásti, protože na tomto nepopiratelném poli bylo stále ještě dostatek prostoru pro vývěr originality ducha a skutečnou architektonickou velikost. Vždyť přece většina děl této epochy není pouhými kopiemi antických vzorů ale jejich parafrází a metamorfózou ve zcela jiných podmínkách.

Je mezi nimi bezpočet projevů průměrných, fádní a popletených, ale třpytí se mezi nimi díla, která skutečně míří k vrcholům architektonické práce, jak je můžeme vnímat obecně. Proč by jinak většina lidí vnímala Paříž, Vídeň, Londýn, Budapešť, která získala svou hlavní tvář právě v tomto století jako architektonicky i urbanisticky důležitá a atraktivní?

V tomto století uzrál na velkých dílech silný a přirozený talent několika osobností do nečekaných výsledků. Přestože zhodnocení jejich díla zcela spontánně provádí sama veřejnost a ve vymezeném segmentu byl jejich talent rozpoznám a ohodnocen též autoritami, je překvapivé, že zůstávají známi jen málo v naprostém nepoměru k hodnotě jejich díla. V ostrém kontrastu k hodnotám, které vytvořili. Dokonce si troufnu říci, že bych uměl i popsat, proč tomu tak je.

Jedním z velikánů je i dánský architekt, zdomácnělý ve Vídni, Theophil Hansen. Nepřestřelím, pokud jej spatřuji mezi skupinou tří možná pěti největších a nejpozoruhodnějších tvůrců této epochy a světa. Opravdu kulaté výročí nás trklo k tomu, abychom se jím více zabývali. Nemělo by tomu tak být a každodenní zkušenost a vnímání velkých děl by mělo obohacovat naše zážitky. Samo svou přítomností ale i vědomím o dějích, které k jejich vzniku vedly.