Dvacáté století se dvěma světovými válkami, revolucemi a převraty bylo dobou obětí. Stovky milionů mrtvých mohou připomínat jen vzpomínky, pomníky a symbolické projevy žalu a úcty. Odškodnit je nelze. U přeživších je otázka odškodnění nebo nápravy křivd spojena s mnoha nejistotami.

Odškodňování je vždy výběrové — není prostě možné odškodnit všechny oběti a tak se obvykle odškodňují ti, kdo mají blízko ke zrovna vládnoucí garnituře. Není také často možné vést přesnou hranici mezi oběťmi a viníky, protože při frekvenci převratů jsou titíž lidé někdy na straně pachatelů a jindy na straně obětí.

Sama otázka škod bývá sporná. Některé újmy jsou v rozporu nejen s určitým typem morálky, ale i s platným zákonem. Jiné soukromé škody, jako například v rámci pozemkové reformy nebo znárodnění výrobních prostředků, odpovídají dobovému demokratickému nebo revolučnímu právu — a jsou chápány jako odškodnění předchozího dlouhodobého vykořisťování.

Znamená potom například privatizace kdysi znárodněných podniků do rukou zahraničních vlastníků nějaké odškodnění a nápravu křivd? Těžko. Pokud se majetek vrací, bývá v jiném stavu než v době ztráty, někdy jde o jiný majetek (jiné pozemky) a často se už nevrací původnímu majiteli ale jeho potomkům a do hry se tak dostává i dědické právo a dědické daně, které jsou také proměnlivé.