V Brně se v pondělí konal neformální salon Elišky Wagnerové. Nezávislá senátorka, která před svým loňským zvolením byla po deset let ústřední postavou českého Ústavního soudu, publiku, jehož podstatnou část, možná většinu, tvořili soudci, promítla dokumentární film Kauza Cervanová.

Přítomen byl režisér Robert Kirchhoff a dva v kauze odsouzení muži. Případ, který se udál v roce 1976, je, jak bylo z reakcí jasné, u generace starších pětačtyřiceti, padesáti let dodnes silně zapsaný. Ze surové vraždy a skupinového znásilnění studentky Cervanové byla po pěti letech obviněna skupina mladých mužů z Nitry, které dobová média vylíčila jako zlatou mládež, děti komunistických prominentů. Padly exemplární tresty, nejvyšší na 24 let, některým obviněným hrozil trest smrti.

Federální soud v roce 1991 původní rozsudek zrušil, vypočítal v něm sedm desítek nesrovnalostí a vrátil případ k novému projednání na Slovensko. K tomu se dostalo až po více než deseti letech. Sledování filmu je trýznivý, ale mimořádně silný zážitek. Při vší skepsi dané bohatou zkušeností s mimořádnými schopnostmi lidí velmi vynalézavě, a to i ve skupinové shodě, předstírat, ba lhát, film nakonec nenechává valný prostor k pochybám.

Obsahuje několik až děsivě působivých scén. Jak se odsouzení mezi sebou hádají, když prohrají v roce 2006 odvolací proces, a dva z nich po šestnácti letech musejí nastoupit znovu do vězení: tu scénu by nebylo možné nahrát.

Opravdu hrůzostrašný je rozhovor s dcerou lékařky, která již v roce 2009 zemřela. Sama tak v dokumentu promlouvá jen v archivních nahrávkách. Třikrát ji strašným trápením, v němž využívali právě její tehdy čerstvě narozenou dceru, zlomili, ale třikrát svou křivou výpověď odvolala. A když pak u soudu jako korunní svědkyně řekla pravdu, zavřeli ji, aby udrželi naplánovaný proces, na dva a půl roku do vězení za křivou výpověď. Tím přišla o svou rodinu i o své pouto s dcerou, která ji poznala až v dospělosti.

To samo o sobě je otřesné, ale přesto nejpůsobivějším zážitkem bylo osobní setkání s oběma křivě obviněnými a justičním zločinem poškozenými muži. V Brně byli jediní dva, kteří se navzdory brutální šikaně, zahrnující mimo jiné nasazování sadistů jako spolubydlících na celu ve vazební věznici, nikdy nepřiznali.

Ve filmu je scéna, jakoby vystřižená z nějakého půvabného filmu francouzské nové vlny, ale přitom dokumentární. Jeden z mužů, hovořící francouzsky, napsal z vězení na pass blind do Paříže dopis s prosbou adresovanou pošťákovi, aby jej předal první krásné mladé dívce, kterou potká. Pošťák dopis donesl své dceři. Setkání vězně a jeho francouzských přátel působí jako vymyšlený motiv. Ale je to součást skutečnosti, skutečnosti tak strašlivé, že ji i tak poetická scéna obtěžkává.

Málokdy hledíte do tváří, v nichž je tolik napsáno. Ocitnete se u stolu naproti již starším, velmi zralým mužům, kterým jako mládencům sebrali vše, svobodu i občanskou čest, ale nikdy je nedokázali zlomit. Jsou švagři, zjevně jsou si blízcí, ale přístupem se různí: jeden odzbrojuje pokorou nad svým údělem, druhý vyvolává obdiv nesmlouvavostí a důslednou nefanatickou bojechtivostí.

Je mým pevným přesvědčením, že Slovensko — jinak lepší půle z naší bolestně a k hrubé škodě všech rozdělené země — se bude sunout vpřed jen jak s mohutnou koulí na noze, pokud v této věci nevyvodí důsledky vůči předpojatým soudcům, a to v neposlední řadě i z úcty k zmařenému životu krásné mladé ženy. O tom ostatně velmi přesně mluví americký expert na práci s detektorem lži, který přijel na Slovensko školit slovenské kolegy. Při té příležitosti prověřil obviněné v případu Cervanová: testem prošli všichni.

Problémy slovenské justice jsou známé dlouho i díky jinému dokumentárnímu filmu Nemoc třetí moci, který natočila Zuzana Piussi a kvůli kterému ji na Slovensku hrozily represe. Předivo stavovské loajality, kterým se slovenští soudci navzájem kryjí, je pochopitelné; lze si představit, jak už za Husákovy éry vzniklo, i to, proč posud trvá. Ale stabilitu jednoho z pilířů demokratického systému nelze opírat o faleš a ničení lidských životů.

Besedu v Brně moderoval novinář, který zřejmě hrál jistou úlohu v tom, že se případ znovu ocitl v ohnisku pozornosti. Je to muž, s nímž nesouhlasím skoro v ničem, přesto pokládám za důležité uznat, že za to, co v tomto případu odvedl, mu patří úcta. Jmenuje se Štefan Hríb. Jsou ovšem věci, které nás musí spojovat, máme-li se někdy v něčem smysluplně přít.